Samostatné druhy

Sysel a motýl

1. června 2012 v 21:04 | Ričí
Tahle dvojka v nadpise nenahrazuje muzikanty Bobra s Motýlem, ale jedná se o dva druhy s kterými jsem trávil čtvrteční odpoledne.
V týdnu jsem dostal zajímavý tip na lokalitu, nad kterou poletují dospělí jedinci krásného a také vzácného motýla, pestrokřídlece podražcového.
Tento druh, na který jsem zatím v životě neměl štěstí, se v ČR vyskytuje pouze lokálně na jižní Moravě.
Pestrokřídlec je navíc jednogenerační druh motýla, takže jeho dospělce můžeme pozorovat jen od dubna do června. V letošním roce na něj měl štěstí alespoň kamarád a tak nějak jsem se už na konci dubna smířil s tím, že si budu muset další roček počkat.
Uprostřed týdne jsem tedy dostal zajímavý tip na lokalitu s tím to krasavcem poblíž mého bydliště v Brně. Měl jsem ranní směnu, takže jsem neváhal a po práci vyrazil rovnou do terénu.
Počasí bylo ideální, pouze to kazil silnější vítr, který si s motýlkama zrovna netyká. Když jsem přišel na lokalitu, snažil jsem se tedy soustředit na prosluněná místa s květnatou vegetací v bezvětří, kde by se dobře poletovalo motýlům a mně dobře fotilo. Takových ideálních míst nebylo zrovna dostatek...
Jeden flek, hned na začátku lokality, mi přišel pro pestrokřídlce ideální - kvetoucí podražec křovištní v trsech byl tomu důkazem.
Na ono místo jsem se tedy soustředil nejvíce, ale během mého sledování jen občas proletěl nějaký běžnější druh malého motýlka.
Celou lokalitu jsem celou dokola prošel zoufale třikrát, ale po vzácném motýlovi ani stopa. Odchod z lokality jsem ještě zkusil naposled vzít přes hezké místečko na začátku a světe div se, podařilo se !
Mým kapesním dalekohledem jsem asi na dvacet metrů zaznamenal pohyb většího motýla. Podíval jsem se do protisvětla na květy rostlin a byl tam. Krasavec o něco menší než babočka. Pomalým letem přeletoval a moc nespěchal. Parádně mi ukázal svoji barevnou kresbu na křídlech.
Vše mělo jeden větší háček...Do terénu jsem přijel s téměř vybitým aparátem, takže jsem si snímky šetřil, co to šlo.
Pestrokřídlec navštívil ze dva květy, na chvíli mi zapózoval před objektivem a zmizel. Nadšení jsem si ani nestačil vychutnat a byl zase pryč.


Spokojený z úlovku jsem tedy zmizel. Cestu jsem vzal přes nedaleké sportovní letiště. Na tohle místo jsem se chtěl vydat již dávno. Důvodem je solidní populace ohroženého hlodavce sysla obecného.
Cestou k letišti na mě docela zblízka křičela křepelka něco o penězících, vítr se uklidnil a začínal příjemný večer.
Kolem letiště byl vysoký pohyb většinou sportujících lidí, ale nechyběl třeba pasák stáda koz, šofér vrtulníku (na ovládání), dívka na koni, parta cyklistů apod. Pak, že je v Brně nuda...:)
Při pohledu na posekanou travnatou plochu jsem byl mile překvapen. Sysel, kam se podíváš !
Sysel žije v koloniích, vyhrabává si podzemní nory (nory na zimní spánek jsou mnohem hlubší než nory sloužící pouze na úkryt). V koloniích si jeden ze syslů vždy vezme hlídku a upozorňuje na nebezpečí pískavými zvuky. Všichni sysli velmi rychle zmizí v norách, takže je velmi těžké je pozorovat.
Není to výhradně býložravec, ale převážnou část jeho stravy tvoří potrava rostlinná. Živí se semeny, zelenými částmi rostlin a kořínky. Výjimečně může konzumovat i malé bezobratlé živočichy. Přes zimu sysel hibernuje (délka zimního spánku závisí na vnější teplotě, stáří i pohlaví jedince). Sysel si na zimu udělá zásoby tuku, nikoliv obilí.
Je to původně stepní živočich. Můžeme ho spatřit v polích, nebo na travnatých plochách. Syslové dávají přednost lokalitám s nízkou trávou, kde mají dobrý výhled do okolí (z toho vyplývá jejich častý výskyt na golfových hřištích, nebo letištích).
Dříve to byl hojný škůdce, dnes se ale v české přírodě stává vzácností. Existují dvě teorie, proč se tak děje. První hovoří o úbytku přirozených ploch pro jeho výskyt, druhá teorie zastává myšlenku, že hranice výskytu druhů se přirozeně mění, a proto není nezvyklé, že zvířata dočasně nebo trvale zmizí.


Několik pisklounů vykukovalo hned u cesty, na okraji letiště. Nedalo mi to a s foťákem jsem si bez maskování lehl k noře jednoho syslíka. Po chvíli jsme si se zvědavým syslemasi z 5ti metrů čučeli z očí do očí, ale syslíkovi se celému ven z nory nechtělo.
Naštěstí jsem nedaleko narazil na jednoho Nebojsa, který chtěl být více venku, než se krčit v noře. Podařilo se mi přiblížit asi na 3 metry a udělat syslíkovi profilovku. Baterka foťáku stále ještě držela a mohl jsem si dobře pohrát s parametry snímku.
Po půl hodině ležení v trávě se mi spustila nějaká mrška alergie a z nosu to teklo jako o víkendu v pivnici. Zvedl jsem tudíž kotvy a za posledních slunečních paprsků spokojeně odcházel k domovu.
Den se hezky vydařil a pár snímečků také. Alergii jsem doma zahnal dobře vychlazeným starobahnem a tím skončil jeden z povedených květnových dnů.




Na závěr odkaz na základní informace o pestrokřídlci :

Upupupupa

4. července 2011 v 14:31 | Ritchi
Nadpis skrývá latinské jméno jednoho z našich nejpěknějších ptáků - Dudka chocholatého (upupa epops).
Dudek je svým vzhledem nezaměnitelný pták z řádu srostloprstých, kam se řadí také např. vlha pestrá, ledňáček říční či mandelík hajní. Všechno jsou to tedy ptáci vzhledem atraktivní, proto jsou také oblíbení u fotografů přírody.
Velikostí se rovná hrdličce zahradní, je oranžovohnědě zbarvený s fešáckou chocholkou, kterou umí při vzrušení parádně roztahovat. Křídla a ocas má v černobílé barvě a při jeho třepotavém motýlím letu působí kontrastně.
Dudek se živí převážně hmyzem a jeho larvami, který s oblibou hledá na obnažené zemi (lesní cesty, mýtiny apod.), k tomu má přizpůsobený zobák, jenž je delší, tenký a mírně zahnutý. Jeho zimoviště se nachází v tropické Africe a přilétá k nám od konce března. Za tahu jej můžeme zastihnout na různých místech, někdy i přímo na okrajích měst.
Po příletu dudci obsazují vhodná teritoria a v toku se ozývají daleko slyšitelným "pupupu" nebo také "dududu". Zkrátka hlasem, podle kterého je také pojmenován. U hnízda se ozývá drsným a chraplavým hlasem.
Hnízdo mají vždy v dutině, většinou stromové. Mimo dutiny stromů byla zjištěna hnízda také pod kořeny stromů, v zemních norách, hromadách klestí, v pařezech, ve skalních dutinách atakdále. Hnízdí od půlky dubna do konce června - začátku července a hlavní odlet je koncem srpna - září.
Dudek se vyskytuje roztroušeně po celé ČR, při posledním mapování početnosti (2001-2003) byla v ČR odhadnuta hnízdní populace 70-140 párů. Zdá se, že se v posledních letech stavy dudků zvyšují .

V červnu letošního roku se mi při objížďce vhodných lokalit na jižní Moravě poštěstilo najít dvě obsazené stromové dutiny. Byly od sebe vzdáleny 1400 metrů, obě byly pravděpodobně starými dutinami strakapouda velkého, směřované jižním směrem a obě se necházely v dubu. První asi 8 metrů, druhá asi 4 metry vysoko.
U obou případů jsem dudky zastihl již při krmení mláďat. U první dutiny dudci teprve začínali s krmením, druhou jsem našel asi o 14 dní později a mláďata už byla poměrně velká. Jedno bylo dokonce vypadlé pod dutinou. Důvodem bylo nejspíš málo místa v dutině pro více mláďat a největší bylo tedy vytlačeno.
Oba páry si vybraly podobné prostředí s množstvím cest a s mýtinou v sousedství. Přestože se obě hnízda nacházely blízko lesních cest, tak se dudci chovali velmi nenápadně. Ani intenzita krmení nebyla podle mého pozorování tak častá, jak se uvádí.
Důvodem však mohla být omezená potravní nabídka či opatrnost starých ptáků.
Z krytu jsem nahlédl do jejich soukromí. Ptáci na kryt nějak extra nereagovali a krmili. Většinou starý pták velmi nenápadně přiletěl s potravou poblíž dutiny, kontaktně se ozval chraplavým hlasem (jednou dokonce tiše zadudal), za chvíli se přilepil na kmen k dutině, bleskově zakrmil a odlétl. Když se mu nezdálo prostředí bezpečné, tak dokázal zakrmit v letu ve stylu kolibříka (viz jediné moje video).
Po dokumentačních snímcích a videu jsem se už na lokalitách moc neukazoval. U první dutiny vyvedli dudci své mladé úspěšně - můj známý myslivec pozoroval rodinku, poblíž lokality, jak typicky sbírá potravu na polní cestě. Druhá rodinka byla úspěšná také.
I přestože byl v letošním roce na jižní Moravě "chroustí rok" (chrousti jsou oblíbená potrava dudka) a mohl mít na dudky příznivý vliv, tak se zdá, že se dudkům u nás začíná opět líbit a snad se s tímto hezounem budeme brzy setkávat častěji, jak tomu bylo dřív.














Přidávám ještě jedno vlastní video a druhé, kvalitnější video, kde je dobře slyšet chraplavý hlas starých ptáků v blízkosti netradičně umístěného hnízda. Druhé video sdílím z youtube.com.


Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium)

24. října 2010 v 9:53 | Ritchi
Zápřednice jedovatá je největší zápřednice v Evropě.
V ČR byla ještě nedávno vzácná, nyní se na našem území rozšiřije.
Tohoto nehezkého pavouka, který zaujme zejména mohutnými červenými chelicerami můžeme najít v nížinách hlavně jižní Moravy a středních Čech.
Vyskytuje se  na otevřených stanovištích, kde vyhledává vysokou trávou, suché louky, stráně, okraje cest apod.
Už podle druhového názvu je jasné, že je tahle potvůrka jedovatá, média však opět udělala z komára velblouda a pro člověka není nějak zvlášťnebezpečná.
Přesto nebude její kousnutí (stejně jako u většiny našich pavouků) nic příjemného.
Nejčastěji se vyskytuje ve vysoké trávě, kde si vytváří na vrcholcích trav zámotky, ve kterých přeživá.
V letošním roce jsem s kamarády zjistil zápřednici na několika místech jižní Moravy a zdá se, že na některých lokalitách je velmi běžná (Pálava, Bzenecko, Hodonínsko, Miloticko).

Více o zápřednici zde : http://www.naturabohemica.cz/cheiracanthium-punctorium/

zámotek zápřednice

zápřednice jedovatá

v hnízdě

výrazné chelicery (kusadla)

Tchoř tmavý (Mustela putorius)

4. října 2010 v 8:48 | Ritchi
Asi málokomu se v poslední době podařilo tuto lasicovitou šelmičku pozorovat v naší přírodě.
Nejen kvůli tomu, že je tchoř noční lovec a rád se pohybuje na vlhkých, podmáčených a zarostlých místech, ale také kvůli tomu, že se na mnoha místech Evropy vyskytuje již velmi vzácně.
Výrazným znakem je charakteristická obličejová maska, tvořená velkými bílými plochami, která tchoře odlišuje od fretky a jejich společného křížence.
Tchoři si svá území značkují pomocí olejovitého, žlutě zbarveného výměšku řitních žláz, který je vyhlášený svým ostrým zápachem. Jsou-li napadeni používají jej tchoři jako obrannou "chemickou zbraň".
Tchoř tmavý je zdatný lovec, který se pohybuje většinou v noci a sám.
Loví potkany, myšovité hlodavce, králíky a zajíce, ptáky, žáby včetně ropuch, které jsou pro mnoho jiných zvířat nepoživatelné, ještěrky i hady. Je to sice malá, ale nebezpečná šelma, která často usmrtí celý vrh své oběti, ale sežere z něj pouze jedno či dvě zvířata.
Mnohdy podniká loupeživé výpravy do kurníků, kde usmrtí velké množství drůbeže, než ho hysterické kdákání zažene na ústup. Tchoři jsou nebojácní lovci a často napadají i kořist, která je mnohem větší než oni. Úlovek usmrcují kousnutím do týlu. Samci tchoře tmavého mají hmotnost jedenapůlkrát vyšší než samice.
Dříve se tchoři kvůli své kvalitní kožešině lovili pomocí loveckých psů.
Dnes údajně hlavně lesníci považují tchoře za vítaného pomocníka, protože je velmi užitečný v boji proti škodlivým drobným hlodavcům, bohužel z vlastní zkušenosti vím, že někteří z našich myslivců tuto nenápadnou šelmičku vůbec neznají a pletou si ji s běžnou kunou skalní, po které se nebojí vystřelit...

Na zdejších fotografiích se jedná o letošního (ještě nedospělého) tchoře tmavého.

Ostříž lesní (Falco subbuteo)

27. srpna 2010 v 11:31 | Ritchi
V loňském roce jsem se konečně dostal k hnízdu krkavců, o kterých jsem již dřív věděl, ale neměl jsem tušení, kde přesně hnízdí.
Krkavci údajně k hnízdění využívají pás vysokého borového lesíku, ohraničený mýtinami již několik let.
Jak už se ví, krkavci začínají s hnízděním v brzkých měsících a mladí ptáci hnízdo opouštějí ještě, když mnoho ptačích druhů nehnízdí nebo se teprve k nám vrací z teplých, krajů.
Takovým druhem je například sokolovitý draveček ostříž lesní, který k nám přilétá od druhé poloviny dubna z Afriky a s oblibou obsazuje hnízda krkavcovitých ptáků.
Přesně tento případ se odehrává minimálně třetí rok na zmiňovaném hnízdišti krkavců.
V loňském roce, když už staří krkavci vyváděli z hnízda své dorostence, jsem nad lokalitou pozoroval tokající pár ostřížů lesních. Krásní dravci využívali své pověstné rychlosti a s křikem proletovali nad lokalitou.
Robustnějším krkavcům to však nevadilo a za pár dní s mladýma hnízdiště opustili.
Když jsem několik dní poté hnízdo kontroloval, vyplašil jsem z něj dospělého ostříže.
Ostříži to měli dokonale naplánované a stoprocentně využité hnízdo mě velmi potěšilo.
Jelikož je ostříž velmi ostražitý dravec, hnízdiště jsem raději nenavštěvoval.
Když jsem však později hnízdiště kontroloval, zdálo se, že ho ostříži neúspěšně opustili.
Možná ještě náhradně zahnízdili, ale to už je ve hvězdách.
V letošním roce se krkavci na hnízdišti opět objevili.
Podle chování bylo zřejmé, že hnízdí, avšak loňské hnízdo v koruně borovice zmizelo a jejich nové hnízdo se mi dohledat nepodařilo.
Krkavcům jsem letos nevěnoval dostatek času, na to abych zjistil jak a kde hnízdí, ale po celé hnízdní období se na hnízdišti zdržovali a pravděpodobně i vyhnízdili.
Později jsem se dozvěděl od svého otce, že nad hnízdištěm pozoroval proletující ostříže.
Zdálo se tedy, že tomu letos nebude jinak a ostříži budou po krkavcích opět pokračovat.
Kvůli nedostatku času jsem se bohužel za ostříži nedostal, když jsem však koncem července projížděl kolem hnízdiště, nedalo mi to a do pásu borovic jsem vstoupil. Za chvíli nade mnou kroužil dospělý ostříž. Kroužil nenápadně vysoko nad lokalitou a jakoby jen z výšky kontroloval moje pohyby.
Tiše a maskovaně jsem se proto posadil na pařez na okraji mýtiny a čekal co se bude odehrávat.
Asi po půlhodině si mě dospělý ostříž přestal všímat a jen občas prolétl nad lokalitou.
Bylo mi jasné, že někde přede mnou se v koruně borovice nachází jeho hnízdo.
Netrvalo dlouho a nad lokalitou se objevil druhý, mnohem větší dravec.
Podle dlouhých širokých křídel a delšího rýdováku jsem ho určil jako včelojeda.
Nad hnízdištěm jen v klidu přeletoval a hnízdo ostřížů ho vubec nezajímalo, to však také nezajímalo ostříže, který se do včelojeda ve vzduchu pustil. Netrvalo dlouho a za prudkého křiku doráželi na včelojeda oba ptáci z páru.
Včelojed přidal na tempu a za chvíli byl pryč.
Ostříži se spokojeně vrátili nad hnízdiště a opět si rozdělili svoje úkoly. Jeden hlídá hnízdo a druhý obstarává potravu.
Takové teritoriální chování mě jen přesvědčilo o tom, že budou ostříži ještě hnízdit.
Po dvou hodinách ovšem nedošlo ke krmení, proto jsem se rozhodl hnízdo dohledat.
Pás lesa jsem procházel ostružináčím se zakloněnou hlavou a marně jsem vzhlížel do korun borovic.
Ostříži o mě jistě věděli, ale jen z dálky kontrolovali moje počínání.
Podle trusu a vývržků jsem dokonce našel místo, na kterým pravděpodobně dospělí ptáci nocují, ale hnízdo stále nic.
Až téměř na okraji lesíku jsem si všiml v koruně vysoké borovice kulovitého hnízda, které bylo shodné s loňským krkavčím. Téměř jistě šlo o letošní hnízdo krkavců, které se mi nepodařilo na jaře najít.
Pod hnízdem jsem však nenašel žádné stopy a ani dalekohledem jsem v hnízdu neviděl žádný pohyb.
Lokalitu jsem tedy bez úspěchu opustil.
Za dva dny jsem se v odpoledních hodinách tiše k hnízdišti přijel podívat.
Bylo slunečné, bezvětrné počasí a v borovém lesíku vládlo ticho.
Občas se ozvala žluva nebo si tiše zazpíval budníček. Jen mladí strakapoudi se stále neúnavně honili po kmenech borovic.
V tichosti jsem si dalekohledem našel dobře ukryté, naposled nalezené hnízdo v koruně borovice.
Netrvalo ani tři minuty a prudkým letem proletěl mezi stromy ostříž, který si k mému překvapení sedl přímo na hnízdo.
Na hnízdě se dlouho nezdržel a velice nenápadně zmizel.
Hnízdo jsem rychle zvědavě prohlédl z jiného úhlu a světe div se ! Seděl na něm mladý ostříž v bílém prachovém peří.
Tohle zjištění mě velmi potěšilo a nebyl důvod se dál zbytečně na hnízdišti zdržovat.
Několik dní jsem k ostřížům nejezdil, ale i tak se mi dvakrát podařilo nad městem pozorovat dospělého ostříže, jak doráží na rojící se jiřičky s vlaštovkama.
Vzdušnou čarou byl od hnízda vzdálený dospělý ostříž něco přes jeden kilometr, takže pravděpodobně zaletoval svoji oblíbenou potravu lovit nad město.
Uplynulo několik dní a já se při projížďce lesem zastavil u hnízda.
Na vodorovné větvičce u hnízda seděli dva mladí ostříži s krátkýma ocáskama se zbytky bílého prachového peří na čerstvých krycích perech.
Mladí dravečci rostli jako z vody. Stejně tak rychle rostla i nervozita starých ptáků, kteří při mojí návštěvě posedávali přes mýtinu, v koruně vysoké borovice a neúnavně křičeli.
Na druhý den jsem se ještě vydal k ostřížům i s fotoaparátem a stativovým dalekohledem, abych si mohl dravce naposled zdokumentovat.
Mlaďoši však už neseděli u hnízda a na hnízdišti byl klid.
Po pár krocích v okolí hnízda se však opět spustila palba křiku starých ptáků a mě bylo jasné, že mlaďoši nebudou daleko.
A taky že nebyli.
Po chvíli se ozvali svým nenatrénovaným hlasem i mladí dravečci z okraje lesa.
Oba mladí ostříži seděli v koruně borovice a černýma očkama nechápavě zírali, copak se to děje.
Ostříže jsem si v deštivém počasí důkladně prohlédl, zvěčnil a rozloučil se s něma.
Oba mladí ptáci se již velmi podobali svým rodičům a jejich úspěšné vyvedení z hnízda mě udělalo velkou radost.
V duchu jsem si už jen představoval, jak v následujících dnech budou i s rodičema lovit vážky a vlaštovky nad nedalekýma rybníkama a v následujících týdnech se společně vypraví na cestu na jih, odkud se doufejme, opět na jaře vrátí do naší země...

Téměř všechny fotografie jsou pořízeny digiscopingem (tzn. foceno kompaktem přes stativový dalekohled). Bohužel si tento způsob dokumentace netyká s deštivým počasím, takže omluvte kvalitu fotografií.

Rehek zahradní - podruhé

15. července 2010 v 11:55 | Ritchi
Někdy v dubnu jsem tady psal článek o rehku zahradním, který nám po příletu vyzpěvoval kolem domu a já se ho tehdy marně snažil nalákat do budky.
Do budky se mi ho sice nalákat nepovedlo, ale rehek se alespoň proti loňsku přestěhoval k bližším sousedům a pravidelně nám vyzpěvoval z antény, drátu, ořechu či z komínu.
Jeho první letošní hnízdění se tedy pravděpodobně odehrálo u sousedů na dvoře. Hnízdo jsem však neobjevil.
Uplynul nějaký ten pátek a já si fotil před domem mladé lejsky šedé. Zrovna vyletovali ze svého hnízda pod okapem starého domu u lesa.
Staří lejsci nejraději lovili hmyz z protějšího travnatého břehu a jako ideální pozorovatelnu pravidelně využívali lavičku.
Neváhal jsem a když starý lejsek odletěl z lavičky nakrmit hladové krky svých mláďat, nehybně jsem zalehl asi 3 metry před lavičku do trávy, zaostřil si okraj desky a čekal.
Netrvalo dlouho a lejsek seděl na lavičce. Bohužel se posadil na druhý konec desky a na zaostřené části mě moc dlouho nezapózoval.
Překvapením bylo, když se na okraji lavičky objevil sameček rehka zahradního. Krátce si hvízdl a zmizel. Po chvíli jsem rehka opět pozoroval v souboji o potravu s lejskem šedým. Oba ptáci využívali stejného místa k hledání potravy a nejspíš to jednomu z nich vadilo.
Netrvalo dlouho a starého rehka jsem zahlédl zaletěl s potravou k naší garáži. Posadil se na ořech a po chvíli váhání přeletěl k sousedům do vchodu. Za okamžik z domu přímočaře vyletěl.
Nedočkavě jsem se šel do vchodu podívat. Jakým překvapením bylo, když jsem v rohu zazděného výklenku vedle schodiště uviděl "položené" hnízdo a v něm čtyři malinké rehky, kteří měli sotva 2-3 dny.
Holátka jsem si vyfotill a spokojeně odešel. V průběhu dní jsem občas hnízdo navštívil. Mladí rehci rostli před očima a za deset dní z hnízda koukali čtyři tmavě šedí výrostci.
Netrvalo dlouho a mladí rehci z hnízda vyletěli. Jednoho bohužel chytla kočka a zbytek mladých rehků našel klid až u nás ve stinném koutku zahrádky.
Dva mladí rehci se několik dní skrývali u zdi v hustém porostu kvítí a starý samec je pravidelně přilétal krmit. Třetí mládě pravděpodobně krmila samička o kousek dál.
Při poslední kontrole rehků jsem si všiml jen jednoho mladého letu schopného rehka zahradního, který škemral o potravu v koruně našeho ořechu.
I když z původních čtyř mladých nakonec vyrostlo jen jedno, tak je to i tak úspěšné hnízdění vzhledem k nepříznivým podmínkám, ve kterých rehci letos u nás hnízdili.
Už nyní jsem zvědavý, jak to s čipernýma rehkama zahradníma bude vypadat příští rok.







Konipas luční (Motacilla flava thunbergi)

7. května 2010 v 13:26 | Ritchi
Včera (6.5.) jsem u nás na jižní Moravě zastihl můj nový (pod)druh.
Dopoledne opět sprchlo a v odpoledních hodinách se začalo ukazovat sluníčko a bylo nepříjemně dusno.
Vyrazil jsem na kole omrknout do polí bahňáky a již kousek za mým bydlištěm jsem musel zesednou z kola a vytáhnout dalekohled.
Moji pozornost upoutali dva drobní ptáci, kteří se přede mnou zvedli z polní cesty a ozvali se hlasem, který jsem neznal.
Zahlédl jsem žlutou barvu a napadlo mě, že by se mohlo jednat o cizí varietu konipase lučního, protože hlas našich lučních konipasů dobře znám.
Mrkl jsme do dalekohledu a opravdu se nejednalo o našeho konipase lučního, ale o "tmavohlavé" konipasy.
Jeden měl hlavičku tmavší, druhý světlejší. Drželi stále spolu, obletovali mě a na polní cestě sbírali uspěchaně potravu. Poté přeletěli do pooraného pole, kde jsem je po chvíli našel i s konipasem bílým.
Klíč jsem bohužel nechal opět doma. Snažil jsem se je proto alespoň zdokumentovat přes stativový dalekohled a po mém příjezdu z terénu je doma určit.
Ten den jsem ještě na jedné vzdálenější lokalitě pozoroval táhnoucí hejnečko konipasů lučních (min. 8ex.). Většina byli naši středoevropští ptáci, kromě dvou s tmavýma hlavičkama. Tyto dva ptáky jsem opět určil na severoevropské (motacilla flava thunbergi).
U jednoho konipase lučního jsem si doma z fotografie všiml více bílé brady, ale toho už raději nechám v klidu.
Po deštích krásně vykvetla řepka a z topolů mocně "sněžily" ochmýřené semínka.
Při zpáteční cestě bylo chmíří naváté podél cesty a působilo to dojmem čerstvě napadlého prašanu...





Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus)

26. dubna 2010 v 19:40 | Lorenzo Lamaz
Běžne se v civilizovaném prostředí setkáváme s lidově známým "kominíčkem", tedy rehkem domácím, který se u nás hojně vyskytuje. Kamenná města totiž domácímu rehkovi dostatečně nahrazují skalnaté prostředí původního vysokohorského domova. Někteří rehci domácí začínají u nás dokonce i zimovat.

Málokdo však ví, že nám známý kominíček má u nás ještě jednoho blízce příbuzného a to rehka zahradního.
Narozdíl od černošedého samečka rehka domácího je sameček rehka zahradního pestře zbarvený a patří k našim nejkrásnějším pěvcům. Samičky obou rehků jsou si podobné.
U nás hnízdí rehek zahradní sice pravidelně, ale dosti řídce. Jeho rozšíření pokrývá celé naše území od nížin až vysoko do hor, zpravidla až k horní hranici lesa. Obývá listnaté a smíšené lesy i prosvětlené bory, remízky nebo aleje, nevyhýbá se však ani blízkosti člověka. Hnízdí také v parcích a zahradách. V lidských sídlištích ale není nikdy tak početný jako rehek domácí. Hnízdo zakládá nejraději ve stromových dutinách, zahnízdí však i v různých děrách budov a často použije vyvěšenou hnízdní budku.

Jelikož je jeho zimoviště až v daleké africe, přilétá k nám až ve druhé polovině dubna.
Potravu rehka zahradního tvoří různý hmyz, pavouci, červi a drobní měkkýši, v létě a na podzim i bobule a měkké plody rostlin.
V celé Evropě, od Skandinávie až po Středomoří, došlo zhruba v průběhu 70. až 90. let 20. století k prudkému snižování početnosti.
V současnosti se však zdá, že se pokles zastavil a početní stavy se zotavují.
V okolí mého bydliště jsou rehci zahradní poměrně hojví v teplomilné doubravě. V mém bydlišti jsem se však s rehkem zahradním setkal jen párkrát.
Prvně to bylo, když vyváděli své mladé z vykotlaného kůlu za zahradou. Po vyvedení jsem je na tomto hnízdišti už nikdy nepozoval.
Vloni, když jsem byl u své babičky, která bydlí v rohovém domě na okraji lesa, jsem slyšel mě neznámý zpěv.
Zpěv to byl výrazný a melodický. Až po chvíli jsem si k mému překvapení všiml, že u sousedů na střeše zpívá krásně vybarvený sameček rehka zahradního.
Okraj lesa s přilehlými zahradami rehkům vyhovoval a jeho písnička byla slyšel po celé jaro. Utichla asi až při hnízdění, které snad dopadlo dobře.
Při letošní dlouhé zimě jsem si na rehky zahradní vzpomněl a byl jsem zvědavý, zdali se na nové hnízdiště letos vrátí.

V minulém týdnu, když jsem byl u babičky na dvoře kontrolovat nově pověšené budky, tak jsem po chvlíli uslyšel rehkovu veselou písničku. Jeho přítomnost mě moc potěšila a na druhý den jsem se rozhodl, že za ním přijedu i s dalekohledem a fotoaparátem.
Po krátké provokaci nahrávkou se sameček objevil na okapu, pod kterým v minulosti hnízdil lejsek šedý nebo kominíčci a za chvíli si vyzpěvoval z mohutného ořechu na dvoře.
Na moment se dokonce objevila i jeho samička a poté sameček posedával kousek ode mě na plotu a z plotu sletoval sbírat potravu na trávník.

K mému překvapení se později sameček několikrát podíval i do nově pověšené budky.
V těchto dnes se sameček rehka zahradního stále drží v okolí našeho dvora a vypadá to, že i letos si někde se samičkou vyberou místo k hnízdění.
Hnízdo bych chtěl letos najít a doufám, že hnízdění dopadne opět úspěšně.

Všechny fotografie jsou pořízený digitálním kompaktem přes stativový dalekohled (digiscoping).

Odpoledne s modráčkem

6. dubna 2010 v 21:51 | Ritchi
Jak je uvedeno v hlavním titulku, dnešní slunečné a větrné odpoledne jsem strávil s modráčkem.
Někdo by určitě raději trávil odpoledne s modráčkem tekutým, jako je například Modrý Portugal, ale já jsem měl to štěstí a zcela náhodou jsem narazil na modráčka z ptačí říše.
Slavík modráček je menší a vzácnější příbuzný našeho mistrného zpěváka, slavíka obecného.
Zpívat dokonale jako slavík obecný nedokáže, zato krásné zbarvení ve kterém k nám na jaře přilétá, by mu mohl obecný slavík závidět.
Dnes, v odpoledních hodinách jsem se na kole vyrazil podívat po čejkách, kousek za město.
Sluníčko svítilo, obloha byla téměř vymetená, jen silnější vítr kazil pocit ideálního počasí.
Jak tomu bývá v odpoledních hodinách, ptáci moc aktivní nebyli a zarazil mě až zajímavý, mně neznámý zpěv z rákosiny, kousek od polní cesty.
Ve zpěvu jsem nejprve poznal hlas rákosníka, ale poté zpěvák začal opakovat jednu sloku, napodobil sýkoru a mě napadl slavík modráček.
Modráčka jsem na chvíli zastihl už minulý týden u nás na rybnících a uvědomil jsem si, že u této rákosinky bych si ho mohl mnohem lápe prohlédnout.
Odparkoval jsem proto můj bicykl, vytáhl dalekohled s foťákem a zkoušel jsem se k tajemnému hlasu od prostřed rákosinky přiblížit.
Po chvíli jsem opravdu nízko nad zemí pozoroval krásně vybarveného, zpívajícího samečka slavíka modráčka!
Modráček se nebojácně ozýval jen několik metrů ode mě a já si ho mohl najít stativovým dalekohledem a kochat se jeho krásou.
Při zpěvu se mu parádně zvětšovala bílá skvrna uprostřed modrého hrdla, ohraničeného oranžovým a bílým lemem.
Občas se také při zpěvu vynesl nad rákosinu a třepotavým letem se vždy zpátky snesl dolů do porostu. Tato podívaná se několikrát opakovala.
Při důkladném prohlížení jsem si všiml, že má na levé nožce stříbrný kroužek. Zajímalo by mě, komu a kde se podařilo tohoto zpěváčka okroužkovat.
Modráček si při zpěvu později začal dělat i přestávky na občersvtení. Vždy seskočil ze stábla na zem a při občasném pobíhání sbíral potravu. Tímto chováním mě připomněl například červenku, která patří do stejné čeledi - Drozdovitých.
Čas ubýhal a ani jsem si neuvědomil, že jsem modráčka s nadšením pozoroval téměř tři hodiny.
Nad hlavou mi za tu dobu kroužil čáp černý na kterého dělal vzdušné manévry luňák červený s kání lesní, protahoval orlovec říční, husy velké a kousek ode mě o sobě dávali vědět bramborníčci černohlaví.
Z nenápadné mokřinky jsem zvedl také tři lindušky luční, přeletovali konipasi bílí a nakonec se objevili i čejky, které byly původně mým cílem.
Kdyby se takhle vydařilo každé opoledne strávené v terénu, vůbec bych se nezlobil...


Na závěr přikládám video. Bohužel kvůli větru jde špatně slyšet modráčkův zpěv.

Vrabec polní (Passer montanus)

12. prosince 2009 v 18:02 | ritchi

Vrabec polní, pestřejší a snad už i častější než jeho příbuzný vrabec domácí.

Stráček

10. prosince 2009 v 23:29 | ritchi
Strakapoud malý (Dendrocopos minor), je náš nejmenší strakapoud, velikosti vrabce.
Svou velikostí a také tím, že rád vyhledává křoviny je poměrně nenápadný a většinou se prozradí svým hlasem.
Ptáček je to velmi aktivní. Občas ho vídám u nás na rybnících jak mistrně vybírá hmyz ze stábel rákosu nebo velmi čiperně prohledává hustější křoviny podél řeky.
V poslední době mám na něj obzvlášť štěstí.



Kormorán malý (Phalacrocorax pygmaeus)

27. listopadu 2009 v 19:12 | ritchi
Tento menší bratranec u nás známého kormorána velkého byl až do letošního roku na území ČR pozorován velmi vzácně.
Letos jakoby se s něma roztrhl pytel a kormorán malý byl pozorován i ve více jedincích na několika místech Moravy.
Nejprve se objevilo kolem pěti ptáků na Lednických rybnících, zejmána na ostrůvcích Prostředního rybníku.
Později byli pozorováni na Střední (až 15 ex.), tak i na Severní Moravě.
Aby v počtu Jižní Morava nezaostávala, tak se v těchto dnech drží u Mikulova kolem deseti kormoránů malých.
Narozdíl od kormorána velkého u nás kormorán malý nehnízdí a zdá se, že pro "radost" rybářů se tento druh bude šířit na sever podobně jako třeba vlha pestrá.





Pozdní výskyt Rybáka bahenního (Chlidonias hybridus)

4. listopadu 2009 v 20:09 | ritchi
V pondělí 2.11.2009 jsem v odpoledních hodinách pozoroval nad odpuštěným Bojanovickým rybníkem (Hodonínské rybníky) hejno racků chechtavých a několik racků bělohlavých, jak typicky loví z mělké vody rybky.
Po chvilce jsem si mezi nimi všiml výrazně menšího ptáka. Jelikož nabojácně proletoval i pár metrů ode mě, mohl jsem si ho dokonale prohlédnout a nafotit.
Určil jsem ho jako mladého rybáka bahenního v šatu první zimy.
Vzhledem k tomu, že je první dekáda listopadu, jedná se o celkem pozdní pozorování.
Dle publikace Fauna ČR se rybák bahenní u nás nejčastěji vyskytuje na jarním tahu v květnu a podzimní tah doznívá koncem září.
Na stránkách České společnosti ornitologické jsem v archivu pozorování r. bahenního našel nejpozději 13.11.2006 v Tovačově.





Dnes 5.11. jsem na lokalitě na rybáka opět narazil.Tentokrát jsem měl stativový dalekohled a rybák si sedl jen asi 50 metrů ode mě a nechal se zdokumentovat.
 
 

Reklama