Postřehy z terénu

Neděle jako na houpačce

20. října 2014 v 16:46 | Ritchi
Během soboty se domlouváme s naší hodonínskou osádkou, že tentokrát vyrazíme na ptáky k Lednici a konkrétně se zaměříme na Mlýnský rybník, který se během týdne lovil, odpustil se a na jeho bahna se slétlo spousta ptactva v hojném počtu.
Mlýnský rybník, běžně zvaný Apollo, je po Nesytu ze soustavy Lednických rybníků druhý největší a po jeho východní hrázi vede silnice mezi Lednicí a Břeclaví (Charvátská Nová Ves). Na jeho jižním břehu rybník zdobí Apollónův chrám, podle kterého má rybník svou přezdívku.


Domlouváme se tedy na nedělní ráno a z naší klasické sestavy chybí pouze Karel, který má rodinné povinnosti. Jedeme tudíž ve třech - já, Aleš a Frca.
Tentokrát (pro některé nepochopitelně) nezaspávám a z Dubňan v pohodě vyrážíme směr Lednické rybníky.
Je chladné ráno, pofukuje, ale obloha je vymetená a Oskar svítí vesele. To nám také zvedá náladu a hned po ránu to v autě hýří vtipem.
Než jsem se pořádně ve voze rozkoukal, tak jsem měl za to, že Alda nabral v Sobůlkách místo Franty hromadu klestí. Zdání však klame a Franta je pouze oblečen do svého nového 3D maskovaného mundůrku, který mu velice sluší. :)
Cesta utíká rychle a po necelé hoďce přijíždíme od Lednice na hráz mezi Prostřední a Hlohovecký rybník, kde na hrázi parkujeme, bereme fidlátka a vyrážíme podél jižní hráze Prostředního r. směr Apollo.


Po pár metrech chůze nacházíme u cesty v mladém osikovém porostu křemenáče osikové a z rákosiny se ozývají sýkořice. Jejich pinpongové volání máme v živé paměti z nedávné návštěvy Neziderského jezera, kde těchto krásných ptáčků bylo neuvěřitelné množství a proletovali v hejnkách dokonce i nad vesnicemi.

Vkládám fotečku křemenáče březového z minulého týdne, který má narozdíl od osikového na noze tmavé šupinky.



S Frcou cestou vzpomínáme na naše první pozorování kormoránů malých, jenž se před pár lety objevili právě na této lokalitě. Ve stínu stromů nás obtěžují komáři, spěcháme na sluníčko a procházíme kolem velké mýtiny, kde ještě nedávno byl zajímavý divoký les hojně napadený ochmetem evropským.
Míjíme také menší rybník, kde jsme kdysi s údivem pozorovali kunu lesní, jak jej se zdviženým ocasem nad hladinou přeplouvala. Byl to tehdy opravdu nevšední zážitek.
Prostřední rybník se pomalu před výlovem odpouští a toho využívají volavky bílé s rackama a u břehu hodují na rybkách. Elegantích beluší (volavek bílých) Aleš napočítal něco kolem stovky.


Procházíme kolem hnízda čápů bílých a dostáváme se na hráz mezi Prostředním a Mlýnským rybníkem. Frca je tu asi po několika letech a nestačí se divit, jak nepěkně je hráz zbavená stromů, které ji lemovali. Také si na tuto změnu nemůžu zvyknout a tak chvíli nadáváme na dotyčné viníky...
Na statném dubu u výpusti visí nová houpačka a nebyl bych to já, kdybych jí odolal. Sedám na ni a pod nohami mi vyletuje mladá běločelka. Letošní podzim vůbec první husa běločelá s kterou mám tu čest a zrovna tak hezky blízko.
Kdyby se mě nelekla na houpačce, tak by nás možná i pustila na fotitelnou vzdálenost, ale to jen kdyby...

Aleš sčítá z hráze bahňáky na Mlýnském, já se houpám a Frca mě fotí. Zkouší totiž foto metodu zvanou panning, tedy typ focení, který se používá k zachycení rychlého pohybu a optického odlišení předmětu od pozadí.
Pro začátek se mu tento styl focení poměrně podařil a po chvíli hraní si pokračujeme po příčné hrázi za tvrdě makajícím - sčítajícím Alešem.


Sýkořice se ozývají i z těchto končin a na vrcholku rákosu nám udělal radost protahující sameček bramborníčka černohlavého.
Z hráze máme Mlýnský rybník jako na dlani a na bahnech hodují a odpočívají stovky ptáků.
Krásným melancholickým hvízdáním na sebe upozorňují kolihy velké, v jejich blízkosti pospává až dva tisíce čejek a pobíhají vodouši tmaví s jespákama obecnýma. Na rybníku nechybí racci či husy, kterých tu je do čtyř stovek. Krásný to pohled, ale pro přesnější pročesávání hejn nemáme ideální pozici slunce, proto přecházíme dál na jižní hráz Mlýnského rybníku.


Po příchodu ke staré pozorovatelně zjišťujeme, že má uřezané schody, ale vyšší pozorovací bod na hrázi není, tak i přes doporučené nedoporučení na ni šplháme. Alešek to zvládá i s jeho červavýma kolenama a Frcovi se po menších problémech také daří dostat do dvoumetrové výšky své metrákové tělo.

Na místě svačíme, střídavě hejna pročesáváme a sčítáme.
Mezi čejkami nacházíme minimálně dva kulíky bledé a v poslední době se například v Maďarsku či Polsku mezi čejkami objevila i jejich vzácná příbuzná - keptuška. Ta se nám u nás samozřejmě neobjevuje.
Hejna ptáků se začínají plašit. Nejprve za to může vysoko kroužící samice jestřába, poté minimálně dva orli mořští. Holt, i dravci zde mají v těchto dnech dostatek potravy.


Z pozorovatelny šplháme dolů, opět se u toho bavíme a pokračujeme po pláži směrem k Apollu, kde máme v plánu dát pivko a kávu.
Těsně před definitivním startem za občerstvením si Aleš v binokuláru všimnul nad hladinou rychle letícího ptáka, který ho zmátl svým vzhledem. Na ptáka upozorňuje a sledujeme jej již společně. Dělá rychlý výpad na hejno racků a zakrouží nad příčnou hrází.
Jedná se o mladou chaluhu a tohle náhlé pozorování nám rozpumpovalo krev v žilách. Pro její přesnější určení by jsme ji rádi dokumentačně nafotili, proto se rozhodujeme zkusit jít za ní. Netrvalo však dlouho a chaluha přilétla přímo nad nás, vysoko vykroužila a zmizela.
Krásné a vzácné pozorování trvalo jen pár minut a přesně ve 12:00. V tuto dobu jsem měl v térénu již řadu hezkých zážitků a chaluha tento pro mě vyjímečný čas jen potvrdila.
Ptáka později podle fotek a určovacího klíče určujeme jako chaluhu příživnou (Stercorarius parasiticus) - u nás vzácného hosta z arktických oblastí severní polokoule. Chaluhy jsou známy především svým kleptoparazitismem - tedy tím, že napadají jiné vodní ptáky a odebírají jim jejich kořist.


Po zážitku si prohlížíme fotky našeho nově pozorovaného druhu a z legrace si třepeme pravicemi. Pokud nás někdo sledoval, tak se asi musel pobavit, nebo si minimálně myslet svoje o této trojici v maskáčích.
Sluníčko se začíná chvílemi schovávat, ale i tak je teplo a my spokojeně pokračujeme směr autokemp.
Po příchodu však s lítostí zjišťujeme, že je mimo sezonu zavřeno, padají nám brady a točíme se na patách zpět k autu.
Opět volíme cestu po písčité pláži a občas pozoroujeme pohyb ptáků.

Dokladový snímek mladého sokola stěhovavého odpočívajícího na dně rybníku. Pořízeno mobilním telefonem přes stativový dalekohled (phonescoping).

Jednu takovou paniku ptáků způsobil mladý sokol stěhovavý, který se přílétl napít a něco přes půl hodiny odpočíval na bahně jen pár metrů vedle pětadvacetihlavého hejna kolih velkých. Dravce jsme si prohlíželi stativovým dalekohledem a nakonec nám zakroužil nad hlavami a rozloučil se tak podobně jako chaluha.

Při cestě k autu nám z lesa zazpíval svoji hlasitou písničku střízlík, občas prolétlo hejnko čejek a z olší se ozývali čížci. Slunečné počasí povzbudilo k aktivitě ještě také vážky a motýly.


Po čtvrté hodině odpolední se přesunujeme k čerpací pumpě do Hlohovce, kde si konečně dopřáváme pivko a kávu, debatujeme nad dnešním vydařeným pobytem v přírodě a kroužícící dospělec orla mořského nad okrajem vesnice je poslední příjemnou tečkou našeho výletu za ptáky...

S jespáky na schodech

4. října 2014 v 16:26 | Ritchmond
Milý blogu, byl jsem téměř rozhodlý, že si tě vymažu, ale ještě Ti dám přece jenom šanci...
Moje aktivita při psaní článků je rok od roku horší (asi bych měl začít více číst) a také mi docela vadí, že zmenšuješ mnou vložené snímky. Jejich kvalitu to však naštěstí moc nemění, takže to překousnu a alespoň vložím pro oživení několik foteček dvou milých opeřenců, které jsme s Frcou a Aleškem vyfotili v září pod Pálavou.
Ten větší světlejší, se jmenuje jespák písečný (Calidris alba) a ten menší barevnější, se jmenuje jespák malý (Calidris minuta).
Fotili jsme je jedno slunečné pozdní odpoledne a moc hezky se nám předváděli. Ten větší, tedy jespák písečný byl vůbec můj první, kterého jsem u nás viděl, proto o to více potěšil a s Frcou, který na tom byl stejně, jsme si slavnostně ťukli lahváčem.
Tohle příjemné odpoledne jsme na lokalitě potkali také jednoho našeho staršího známého, tedy přesněji otce našeho kamaráda, který se také věnuje ornitogii a focení. Přijeli na ptáky na jih Moravy až z Hostýnkých vrchů a myslím, že toho rozhodně nelitovali.
Bahňáčci se na schodech pod Pálavou zastavují každý rok od konce léta do listopadu, na svojí cestě ze severských hnízdišť a po dostatečném nasycení a odpočinku pokračují dále na jih do sých zimovišť. Kromě těchto dvou druhů jespáků se na této lokalitě objevují i malincí jespáci šedí, jejich o něco větší příbuzní jespáci obecní, jespáci bojovní, ale také kulíci, kameňáčci a v těchto dnech hráz lemuje dokonce u nás vzácná návštěvnice - chaluha pomořanská.

Focení roztomilých tvorečků jsem si řádně užil a vůbec mi nevadilo, že jsem za lepším foto výsledkem musel jít do chladné vody. V loňském roce jsem jen tiše záviděl kolegům, protože jsem na konci léta utopil foťák, o to víc jsem byl letos na tyto ptáky natěšený a myslím, že výprava i focení bylo úspěšné.
Tak zase někdy nashledanou !








Letní tlení

11. července 2013 v 12:43 | Ritchmond
Po víc jak půl roce, jsem se konečně odhodlal něco aktuálního přišpendlit i na svůj zanedbaný blog. Nojo, moje aktivita už tady není jako dřív. To má na svědomí nejen moje lenost, ale i všechny různé fejsbůky, fóra, photoservery a také čas, kterého už není tolik, jako když jsem tuto stránku zakládal, ještě školou povinný...
I přesto bych chtěl tady dál pokračovat a občas sem něco vložit.
Stránku ritchi-ho.blog.cz jsem založil i na Facebooku, kde spíše sdílím zajímavé odkazy na videa, fotky či články z oblasti zoologie /ornitologie. Odkaz je zde: https://www.facebook.com/Ritchihoblog?fref=ts
Jak už čiší z názvu, chěl bych tento článek věnovat spíše fotomomentkám ze začátku léta, které jsem naflákal na mých oblíbených jihomoravských lokalitkách.
Velmi povedená byla především arachnologická akce koncem června na vyprahlých Vátých pískách, kde jsem měl vypůjčený vynikající makroobjektiv Sigmu 150/2,8. Udělal jsem i pár foteček se kterými jsem spokojený a jen jsem si potvrdil, že s lepším tělem je tohle sklo opravdu top a i starší model bez stabilizace se dá za dobrého světla v pohodě udržet v rukou.
Na ukázku jsem vybral nejprve fotky z průběhu června, většinou z blízkosti mého bydliště a poté několik makro fotek od Bzence.

Motýlice leská, Mutěnice, řeka Kyjovka

Ledňáček, řeka Kyjovka

Západ slunce, Jarohněvický rybník

Večerní přelet, Mutěnice

Zub času, Dubňany

Hrášková, Mistřín

Večer pod slunečníkem

Pod splavem, řeka Morava

Letošní mládě krahujce obecného, Zámecký park Slavkov u Brna

Váté písky, červen 2013

Babočka kopřivová

Portrét slunící se ještěrky zelené

vřetenuška - Zelenáček šťovíkový

Další fotečka s podobným pozadím - brouček pytlíček (zatím neurčen)

ranní atmosféra na Vátých pískách - porosty kavylu

Já v akci, foto František Kroupa, jeho článek z naší společné akce najdete zde

Na stéble kavylu...

Bělořit šedý v ranním protisvětle

Vážka...

Běžník s úlovkem

Housenka lišaje pryšcového na rostlince pryšce

Žlutozobý Silvestr 2012

9. ledna 2013 v 18:55 | Ritchi
Někdo si z posledního dne v roce vůbec nic nedělá a proleží ho doma u telky, pracuje, nebo ho prostě stráví jako úplně normální den. Jsou také případy lidí, jenž na Silvestra dodržují nějakou tradici.
Tenista si jde naposled v roce s kamarádem zapinkat, myslivec jde naposled v roce "zakrmit", kulturista jde naposled potrápit železo atd., atd. Znám také případy, kdy si společně kamarádi, nebo rodina vyrazí na nějaký výlet či výšlap do přírody.
Já poslední den nějak neprožívám a soustředím se spíše na nucenou večerní akci v kruhu přátel. Není však vůbec na škodu, když je od rána hezké počasí a táhne to člověka ven. Při takovém počasí rozhodně nezahálím a rád s dalekohledem a foťákem vyrážím do přírody.


Podobně tomu bylo i vloni na Silvestra. Neměl jsem v plánu nikam jezdit, protože jsem (jak to u mě bývá zvykem) nechal všechno na poslední chvíli a musel nakoupit nějakou tu flašku či dobrotu, aby nám bylo večer dobře.
Tak by to nějak probíhalo, kdyby mi večer před S. nepřišla sms, která mi oznámila, že se na Věstonických nádržích pod Pálavou objevila u nás extravzácná potáplice žlutozobá...


Jelikož tento vodní pták byl na Moravě naposled pozorován 70 let zpátky a počasí hlásili solidní, nezbývalo nic jiného, než odložit nakupování chlastu na později a v 9 ráno jednatřicátého jsem s kamarádem stál na parkovišti u hráze dolní Věstonické nádrže.
Ve stejnou dobu, na stejném místě pobíhalo již několik podobných bláznů s dalekohledy a fototechnikou. Všichni měli úsměv na rtech, takže bylo jasné, že mýtická potáplice ještě nevzala roha, nebo ji nesundal nějaký přiopilý myslivec.


Občas se stane, že člověk v terénu nemá štěstí a nějaký vytoužený druh mu uletí či uteče, v lepším případě jej zahlédne na obrovskou dálku, takže s pozorování či focení moc radosti nemá. O to víc jsem byl nadšený, když naše milá potáplice lovila jen pár metrů od hráze a krásně jí do toho svítilo ranní sluníčko.


Potáplice žlutozobá (Gavia adamsii) je největší z řádu potáplic, žije na arktickém pobřeží Ruska a Severní Ameriky. V Evropě zimuje u mořského pobřeží Norska a jen zcela výjimečně se jednotliví ptáci objevují v západní Evropě. Jde o vodního ptáka, který se živí výhradně lovem ryb. Každý jeho výskyt ve střední Evropě považují odborníci za velmi výjimečný a jedinečný. Vysvětlují jej nezkušeností mladých ptáků, kteří mohou v době tahu zabloudit i mimo obvyklé zimoviště tohoto druhu. Potáplice žlutozobá je o málo větší než husa, dosahuje dálky 80 až 90 cm a váží 4 až 6 kilogramů. Dokáže se výborně potápět a to až do hloubky 10 metrů. Má výrazný světlý zobák, který obvykle drží šikmo vzhůru, čímž se liší od své příbuzné potáplice lední.


Potáplici jsme s Alešem (plus dalších 20-30 pozorovatelů) pozorovali asi hodinu, nacvakali několik dokumentačních snímků, pokecali s několika známými a jeli se podívat na další ptáky Nových Mlýnů.
Jak tomu bývá každou zimu, na nádržích nechyběli stovky/tisíce divokých hus, tisíce divokých kachen, do 10ti orlů mořských a také u nás zimující rybožravé kachny ze severu, jako je morčák velký, morčák bílý, hohol severní. Kolegové měli štěstí i na hoholku lední či turpany hnědé.



Cestou jsme se podél silnice pozorně dívali, zda nezahlédneme nejmenšího sokolovitého dravce dřemlíka tundrového, jenž se na našem území v zimě vyskytuje, ale tentorkát se nepodařilo.
Příjemnou třešničkou na dortu však byla krásná dospělá labuť zpěvná na řece Dyji, která se u nás rozhodla přezimovat ve společnosti několika našich labutí velkých.


Nezlobil bych se, kdyby se každý Silvestr vydařil, jako ten poslední...



"Páteční brodění"

23. června 2012 v 16:05 | Ritchi
Je pátek. Odpoledne přijíždím značně unaven z celého pracovního týdne, chvíli odpočívám, vybaluju se a přemýšlím, jak naložit s večerem.
Jistě už vím, že s mojí partou se dnes tradičně u piva nesejdem, proto balím moji skromnou výbavu a vyrážím do terénu.
V noci byla bouřka a celý den je čistý vzduch a slunečné počasí. Večer tomu také není jinak. Skáču tedy na kolo a jedu. Kousek za městem mají čápi bílí již druhým rokem hnízdo u statku na komíně. Na jejich místečko dlouho dopadají sluneční paprsky, proto je volím jako první zastávku.


Na místo dorážím po cyklostezce kolem 19 hodiny. Světlo je již hezky měkké a přesně tyhle večery v přírodě mám moc rád.
Kolem stezky se to v keřích hemží drobotinou. Zastavuju u rákosu, kde moc hezky zpívá rákosník zpěvný, po chvíli ho překřikuje pěnice hnědokřídlá, která se později ukazuje s housenkou v zobáku v hustém porostu u cesty, kde nejspíš krmí svoje potomstvo. Po náročném týdnu je tato nenápadná scenérie ideálním balzámem na nervy.
O kousek dál přijíždím k hnízdu čápů. Z hnízda trčí tři hlavičky mlaďochů. Letos je vidím poprvé a už jsou docela velcí. Asi padesát metrů od hnízda vidím v trávě pohyb. Za nedlouho se objevuje starý čáp s chomáčem něčeho v zobáku. To chytl nějakého hlodavce a sezobl ho i s trávou. Starý čáp udělá pár kroků ven z porostu a startuje k hnízdu. Obloukem mě obletuje a dosedá s úlovkem ke svým mlaďochům.


Mladí čápíci svého rodiče vítají hlasitým klapáním ještě černých zobáčků. Starý čáp pustí úlovek na hnízdo, protáhne se, zívne si a více nechává na apetitu mlaďochů.


Dělám pár snímků a jedu dál. Projíždím mokrým lesem a vyjíždím na rybnících.
První rybníčky mám v protisvětle a vodními ptáky se to jen hemží. Potápky malé stále sedí na hnízdech, objevuje se i rodinka potápek černokrkých a nad hlavou přeletují tři kvakoši noční jenž se ozývají charakteristickým "kvákáním".
U břehu skrytě loví u nás vzácná volavka vlasatá, kterou v letošním roce mám možnost pozorovat v ČR vůbec prvně. Na této lokalitě se drží už delší dobu, zřejmě se jí u nás zalíbilo...


Krom kvakošů a volavky vlasaté se ukazují také lovící volavky popelavé. Posedávají na trčících větvích z vody a nedělá jim problém ulovit vše co se pohne a vejde se jim do krku. Na jednom zahraničním webu fotografů divové přírody jsem si našel neuvěřitelné snímky právě těchto volavek s kořistí od zajíčků, obřích ryb až po drobné ptáky.
Holt "popelka" je ptákem stále hladovým...


Večerní atmosféru nehezky vyrušil náhlý výstřel z brokovnice od řeky. Raději nechci vědět, po čem někdo vystřelil, ale zrovna příjemný pocit to není. Vždy mám trochu strach abych náhodou také jednu neschytal...
Výstřel vyplašil všechny zvířata a ve vzduchu se objevuje spoustu letících siluet. Většinou se jedná o racky a volavky. Jedna volavka je však trošku "kratší" a určuju ji jako vzácného bukače velkého. Letos zatím moje druhé pozorování a každé setkání s tímto druhem je pro ornitologa potěšující vzácností.


Šoulám dál. Sluníčko je níž a níž a rákosiny dostávají nádherné zbarvení. Výstřel způsobil několikaminutový chaos a nad hlavou mi stále něco zmateně přeletuje. Jednou se dokonce objevuje přeletující potápka roháč, což je velmi vzácný letec. Spíše raději loví pod vodou rybky. A taky, že ano. Jeden z dalších rybníků hostí několik párů těchto rybožravých ptáků. Zrovna vyvádějí mladé ze svých mokrých hnízd.


Každou minutou večerní světlo slábne a atmosféra nabírá na síle. Vysoko letí hejna racků nocovat někam na jih, ozve se kukačka a zabuká bukáček, další ze vzácných brodivých ptáků a zároveň naše nejmenší volavka žijící skrytě v rákosí.


Aby nebylo brodivých málo, tak na nedalekém stromě nocuje bílá volavka a když už se chystám schovat fotoaparát, tak z lesa vyletí černý čáp.
Letí přímo na mě a je nasvícený oranžovým světlem zapadajícího slunce. Po tomhle krásném zakončení dnes definitivně balím a lesem jedu k domovu.


Takových večerů jsem na mojí oblíbené lokalitě zažil již několik a jsou to scenérie, na kterých si dosti ulítám. Jsem asi trochu romantik, ale neznám lepší vyčištění hlavy, než být sám v kouzelné přírodě...

Hranostaj

5. listopadu 2011 v 18:16 | Ritchi
Je sobota dopoledne a po pracovním týdnu jsem natěšený vyrazit do přírody.
Venku je sice příjemných 17 stupňů pana Celsia, ale sluníčko se moc ukazovat nechce.
Po obědě balím fotoaparát s dlouhým teleobjektivem, kapesní dalekohled, sedám na kolo a mažu nad město do polí, kolem kterých mám v plánu vyrazit na rybníky.
Jízda netrvá ani 15 minut a jsem v pozoru. Předemnou na okraji silnice vidím pohyb drobného tvorečka.
Svojí barvou dokolane splývá s podmítnutým polem a jeho štíhlé drobné tělíčko stále pendluje mezi silnicí a zarosteným příkopem. Najednou udělá tři bleskurychlé skoky a mizí v hromadě posečené rákosiny.
Netrvá mi dlouho abych poznal, že mám čest pozorovat překrásnou šelmičku naší přírody - lasici hranostaj.
Z krosny okamžitě tasím foťák s dalekohledem a zkouším přijet blíž. Opírám kolo o nejbližší strom a tiše našlapuji k místům, kde jsem lasičku viděl naposled.
Nedaleko místa je sběrný dvůr a na to, že je sobota odpoledne je provoz aut s vozíkama solidní.
V pásu vysokých travin u krajnice slyším pohyb. Jsem ve střehu a přestávám vnímat vše kolem. Po chvíli opravdu pozoruji na pár metrů hranostaje !


Ladně se proplétá vegetací a své štíhlé tělíčko využívá k prohledání každé díry hraboše či jiného drobného hlodavce, každou chvíli zastavuje, panáčkuje a ohlíží se kolem sebe.
Adrenalin ve mě stoupá a téměř ani nedýchám. Za okamžik jej zase pozoruji, jak prohledává patu mohutné vrby.
Využívám pujčeného aparátu a pokouším se cvakat. Zaostřit je však značný problém. Lasička je neposeda a po každém mém prudkém pohybu mizí v nejbližším hustém porostu trav a polehlém rákosí.
Lasička nadále kopíruje porost na okraji silnice, jsem jí v patách a pořizuji další snímky.
Chvílemi je lasice tak blízko, že ji ani nedokážu natlačit do záběru. Kolem nás intezivně projíždějí auta a mám o ni docela strach. Už mnoho lasic jsem na vlastní oči viděl zahynulých pod koly aut.
Lasičku doprovázím do té chvíle, než pár metrů od nás zabrzdí auto a vyleze z něj značně opilý chlapík.
Nejspíš se vrací ještě z pátečního flámu a barva jeho tváře se dá srovnat s barvou klepet raka říčního.
Chlapík mě zastavuje a chce si povídat o ekologii a zemědělství.
S lasicí hranostaj se člověk setká v přírodě velmi málo a každé takové blízké setkání je obrovským zážitkem pro každého milovníka přírody, proto nemám vůbec náladu ani myšlenky probírat zrovna téma vhodné k debatě po 5ti pivech.
Pána proto slušně posílám do postele a pokouším se opět najít drobnou šelmičku.
Mezi naší konverzací však už uteklo minimálně 5 minut a hranostaj už může být fuč. Lokalitu tedy ještě chvíli objíždím, ale bez výsledku.
Při posledním pátracím pokusu však lasičku zahlédnu. Dlouhými skoky mizí v porostu, někde pod betonovou skruží.
Možná si šla schrupnout do svého úkrytu nebo se jí podařilo ukořistit nějakého hlodavce.
Domů se poté vracím kolem tradičního zimoviště kalousů ušatých. Těchto sov na břízách posedává asi 15 a já se spokojeně vracím domů.
Z pořízených snímků se bohužel nic moc nepovedlo, ale i přesto bylo tohle asi půlhodinové divadlo jedním z mých největších letošních zážitků v přírodě.





Léto začíná

3. července 2011 v 18:05 | Ritchi
Léto nám začíná nepříznivým počasím, které mě přinutilo opět rozhýbat blog.
Během jara jsem se ve svém malém volném času věnoval hlavně pozorování, focení a flákání se v přírodě, ale to není žádná novinka.
Pořídil jsem si dokonce o něco delší objektiv než byl doposud můj seťák a tím pádem se snad i zlepšila moje dokumentace. Snímků se mi z toho flákání nahromadilo celkem dost, takže se snad častěji přinutím sem něco nahodit.
Foťák se mi zrovna nedávno podařilo utopit, takže než bude opět v provozu (v to doufám), tak budu mít alespoň více důvodů se přehrabávat v archívu.
Když se mrknu do mojí složky v pc "terén 2011", tak víkendy jsem zatím trávil hlavně v okolí bydliště, přes týden si vozím dalekohled s foťákem do Brna. I v Brně jsem navštívil několik příjemných a moc hezkých lokalit a potvrdilo se, že v Brně nejen pěkný holky maj...
Asi dva týdny zpátky jsem se třemi kamarády navštívil jižní Slovensko a kousek Maďarska. Čundr to byl fajnový, zážitků a foteček je habaděj. Ale o tom už bude samotný článek.
Jdu se tedy kroutit nad prvním článkem.
Pěkný den


Gaučing

11. ledna 2011 v 0:36 | Ritchi
Zrovna jsme projížděli po lesní silnici a já ospale a tupě hleděl z okýnka autobusu.
Les byl po ránu také ospalý, ale já měl čerstvě odbouchanou poslední noční směnu a očekávaný víkend přede mnou.
Při tom přemítání nad víkendem jsem však zrakem narazil na věc, která mi v tom lese nějak neseděla.
Byl to obří gauč, který stál u lesní cesty, kousek od silnice.
V dnešní době, kdy je na každém rohu sběrný dvůr, jsem nějak nepochopil, kdo si dal tu práci a s tímto obřím gaučem se otravoval až někam do lesa ?
Považoval to ten dotyčný jako nějakou provokaci nebo si jen chtěl nachystat místečko na odpočinek při podzimních houbařských toulkách?
Odpověď na tuto otázku už se asi nedozvím, každopádně si počkám až se venku oteplí a s pivkem v batohu vyrazím do lesa relaxovat.
Proč tento namáhavý čin nevyužít a neudělat si "lesní gaučing" ? ...

Když den končí a ráno začíná aneb ranní ptáče dál doskáče

6. srpna 2010 v 13:21 | Ritchi
Zkouška sirén mi připomíná, že je první středa v měsíci.
V koruně dřezovce před domem, zpívá stehlík a ještě minulý týden by jeho zpěv přehlušilo pískající hejno rorýsů, ale dnes se zdá, že už jsou rosýsi někde jižněji.
Obloha je vymetená a chybí pár minut do západu slunce. Tyto letní večery mám moc rád a proto ještě vyrážím s dalekohledem na kole nad město.
Rorýsy nad sídlištěm opravdu žádné nevidím a nenacházím je ani v hejnu jiřiček na dvou místech.
Slunce pomalu ale jistě zapadá za Jarohněvický rybník a v údolí pode mnou letí pátravým letem ostříž. Letí směrem k budovám, nad kterýma se rojí jiřičky s vlaštovkama.
Sedá do koruny topolu a pozoruje okolí. Nejspíš by si ještě před setměním, rád ulovil něco k snědku.
Slunce je fuč a já jedu k domovu. Objíždím ještě letos nové hnízdo čápů bílých, na kterém nocují všechni tři mladí bociáni.
západ
Občas ještě zaslechnu nad hlavou hlas pisíka a vodouše kropenatého s bahenním, jak si to někam míří za bahnem.
Přijíždím domů a překvapivě před naším loví mezi domy hejnko rorýsů. Tak přece, ještě nejsou všichni pryč.
Až doma si balím dalekohled a to je chyba! Chybí mi krytky a uvědomuju si, že jsem je nechal v terénu, na polní cestě. Venku už je šero a dnes už se mi nikam nechce. Nechávám to tedy na ráno.
Ráno vstávám pro mě netypicky po čtvrté hodině a chci stihnout východ slunce.
Jsem již za městem a je něco před pátou hodinou ranní. Sluníčko je ještě schované a venku ponuje šero a ticho.
ráno
Město ještě spí a jak potvrdila svatá Anna, po ránu je opravdu chladno. Je něco nad 10 stupňů.
Na východ slunce nečekám a mířím kolem opuštěných starých budov ke krytkám.
Ze střechy staré budovy mě zvídavě pozoruje panáčkující kuna skalní. Krásná šelmička, které pomalu končí noční lov a její šmejdění začíná vadit samičce kominíčka, která na ni doráží.
mlha
Údolí pode mnou je zahaleno v mlze. Mlha se rychle rozpouští a odhaluje stromy.
Krajina se začíná probouzet. Vedle v poli varuje bramborníček a o kousek dál spustila svůj zpěv cvrčilka zelená.
sklárna
Od Jarohněvického rybníku slyším hlasy nocujících hus, které se každou minutu rozletí zpět do polí na pastvu. Dnes to určitě bude ještě před východem slunce.
Na polní cestě spokojeně nalézám krytky ze svého dalekohledu a vracím se zpět, abych mohl nafotit vycházející slunce.
ovce
Slunce je stále schované a když mačkám spoušť fotoaparátu, tak zjišťuji, že mi v něm chybí karta.
Vytahuji alespoň kompakt, ale v něm mi chybí pro změnu baterie. Této situaci se musím zasmát a rychlým tempem se vracím domů pro paměťovou kartu.
Vše zvládám a před očekávaným východem už stojím na hrázi Jarohněvického rybníku.
Nad rybníkem je stále hustá mlha a rozednívá se. Vodní ptactvo už je ve střehu a krajina má modro-růžový nádech. Je to krásná podívaná se zajímavou atmosférou.
východ slunce na Jarohněvickém rybníku
Kolem proletuje hejno dvanácti vyplašených pisíků, za mnou se krátce ozve ledňáček a slunce pomalu vychází. Krajina ožívá a přibývají i ptačí druhy.
Z hladiny odlétají poslední nocující husy, od jihu přiletují volavky a nad hladinou se objevují vynikající letci rorýsi.
Fotím si východ a odjíždím jižněji na Mutěnické rybníky. Za mnou ještě odlétá z rybníku dospělý orel mořský a podobně jako já letí zkusit štěstí na jih.
Na rybnících je typické ráno. Kapky rosy mně velice rychle promáčí boty a z hladiny se ozývájí čiperné potápky malé. Žadonící mládě potápky roháče dostává od svého rodiče malou rybku a z rákosu se najednou ozve chřástal vodní.
Jeho hlas, podobný zakvičení čuníka, se do daleka rozlehne. Nad hlavou z nocoviště přeletují kormoráni a ranním sluncem krásně nasvícené volavky popelavé.
ráno
Sluníčko chvíli po východu nabírá na síle a začíná hřát. Pod druhým splavem na řece Kyjovce se třese mladý konipas horský a vedle něj podobně třepe ocáskem vodouš kropenatý.
Oba ptáci hledají mezi kameny nějaký hmyz.
pavučinka a mirabelka
Pokračuji dál podél Kyjovky. Na rybnících se již začínají shlukovat lysky do větších hejn a nad řekou často proletí ledňáček, který pravděpodobně ještě dokrmuje vyletěné mlaďochy.
Podél Kyjovky se občas ozve zpěv budníčka menšího a ozývá se několik strakapoudů malých.
U většího rybníku zaslechnu v rákosí sýkořice. Dostávám se k nim na krátkou vzdálenost, ale po chvíli nabírají výšku a letí pryč. Jsou to dva letošní ptáci.
mladé sýkořice vousaté- dokumentační foto
Nad hladinou pokřikují rybáci obecní a ještě registruji hejno lovících rorýsů.
rybáci obecní
Lesem přijíždím domů a chystám se do práce.
Mám dobrou náladu a jsem rád, že jsem byl dnes výjímečně ranní ptáče.
rosa

Léto v plném proudu

11. července 2010 v 13:58 | Ritchi
A máme to tady. Vymetená obloha, bezvětří a tropické teploty. Typické to letní počasí.
Ptačí zpěv utichl, většina ptáků vyvádí nebo už vyvedla svá ptáčata (o tom bude už dlouho připravovaný článek) a pro ornitologa je tohle období "okurkovým".
Přestože se zdá být tohle období slabší, tak má také své kouzlo.
Obloha v těchto dnes patří hlavně rorýsům. Zajímaví ptáci, kteří hlavně ve městech u vyšších budov proletují v hejnkách a jejich hlas neodmyslitelně patří k letním dnům.
I rorýsi už krmí svá mláďata a za měsíc budou tihle ptáci pomalu ale jistě mizet z našeho státu, směr svá zimoviště.
V letošním roce nás opět postihly povodně. Na mnoha polích stála a někde ještě stojí voda a nejen žabky a ptáci využívají tyto nově vytvořené biotopy.
Na obojživelníky je z tohoto důvodu určitě dobrý rok a zajímavým zážitkem bylo, když po deštivém dnu přes naše město "přeskakovaly" z polí stovky maličkých ropuch zelených. 
Zaplavené pole využívají hlavně brodiví ptáci a bahňáci. Jejich tah už pomalu začíná a sám jsem zvědavý, jak bude vypadat v plném proudu.
V těchto dnech můžeme již pozorovat také první větší hejna špačků. Po vyhnízdění se rodinky špačků potulují v polích a k večeru je můžeme pozorovat, jak si to míří ke svým nocovištím. Včera jsem například pozoroval hejno asi o min. 2000 ex., které nad městem letělo směrem k Mutěnickým rybníkům, kde pravidelně nocují v rákosinách.
Letošní rok mám obzlávšť štěstí na brouky. Zajímavý brouk krasec meďák mě jedno odpoledne spadl v lese za krk, s roháčem obecným jsem se letos setkal několikrát a velmi mě potěšilo po několika letech setkání s nádherným broukem, nosorožíkem kapucínkem.
Včera po západu slunce nám před domem z trávníku vyletovalo X dospělých chroustků letních.
Tož takové je letní období na jihu Moravy.

krasec měďák

ještěrka obecná- samec

roháč obecný-samec

ropuchy zelené

Horky

vřetenuška

Lesík v černobílé

2. června 2010 v 21:13 | Ritchi
Před pár lety našel můj děda v lese vykotlanou olši.
Tehdy se věnoval chovu papoušků a sám dobře věděl, že z takové vykotlané duté olše by se daly velmi jednoduše udělat budky pro ptáky.
Budek pro své papoušky měl však dostatek, proto nechal olši v lese ležet a při našem prvním setkání mě o stromu informoval.
Hlavně díky dědovi jsem se o ptáky již odmalička zajímal a nápad vyvěsit si svoje první budky se mi moc líbil. Netrvalo dlouho a z olše jsem si v lese odřezal kus vhodného kmene.
Dutý kmen jsem si v dílně nařezal, vyvrtal vletové otvory a natloukl víka.
Před dobou hnízdění jsem měl hotové tři budky a nezbývalo nic jiného, než je vyvěsit.
Jelikož moji prarodiče bydleli u lesa, nebylo o čem přemýšlet. Dvě budky jsem vyvěsil do březového lesíku před dům a třetí jsem vytipoval pro lejsky bělokrké na okraj dubového lesa o kousek dál.
bouda budka
Ptáci jakoby na budky čekali a při mojí první kontrole byly dvě budky obsazené.
Větší budku na bříze úspěšně využívali asi tři sezony krutihlavi obecní a o dvě zbylé se dělili lejsci bělokrcí se sýkorama modřinkama.
Uplynulo pár sezon. Budky zestárly, do dvou udělali strakapoudi díry a jen tu nejmenší využívali modřinky.
Bývalou, díravou budku krutihlavů jsem na stromě nechal, alespoň pro úkryt a zbylé dvě jsem ze stromů sundal.
Po opravách jsem jednu nechal na dvoře pro koňadry a druhou jsem v letošním roce zkusil dát na ořech pro rehka zahradního.
Rahci zahradní se kolem budky sice motali, ale v době, kdy už by měli hnízdit, byla budka stále prázdná.
Na poslední chvíli jsem proto budku přemístil zpátky před dům, do březového lesíku.
Napadlo mě, že by v tomhle pozdějším termínu mohli budku ještě využít lejsci bělokrcí.
Po dvou týdnech jsem se konečně k budce dostal.
Nedočkavě jsem se k budce blížil, když z ní najednou vyletěla samička lejska bělokrkého, která již seděla na sedmi modrých vajíčkách.
Budku jsem asi opravdu přemístil na poslední chvíli a lejsci po objevení budky ihned začali s hnízděním.
O pět dnů později jsem se opět přijel na lejsky podívat. Chvíli jsem skrytě seděl v blízkosti budky a čekal, co se bude dít. Po chvíli přilétla samička s potravou v zobáku a během mého pobytu se u budky s krmením několikrát vystřídali oba rodiče.
Sameček byl proti samičce o něco línější a s potravou nepřílétal tak často.
Zajímavé bylo, že oproti samičce trávil při krmení více času u vletového otvoru a často do budky před odletem jen tak nakukoval a tím pádem mě věrně pózoval.
sameček lejska bělokrkého
Dnes odpoledne přestalo konečně pršet. Nabral jsem si potřebnou výbavu, sedl na kolo a vyrazil k budkám. Nad březovým lesíkem se táhly temné mraky a v lesíku to po dešti začalo ožívat.
Z komínu babiččiného domu se vesele ozýval rehek zahradní, pod okapem se u hnízda proháněli lejsci šedí, žluva si prozpěvovala svoji melodii a z korun bříz se ozývala rodinka dlasků.
Také u budky byl pohyb. Rodiče lejsků bělokrkých usilovně hledali po dešti kdejaký hmyz či housenku a po chvílích přilétali do budky s plnýma zobáčkama.
ficedula albicollis
Mladí lejskové určitě rostou jako z vody. Dnes už bylo pod budkou slyšet jejich cvrlikání.
K večeru se ještě překvapivě ukázalo slunce. Skočil jsem si k babičce na odpolední šálek čaje a po občerstvení jsem se ještě na chvíli k lejskům vrátil.
samička lejska bělokrkého (ficedula albicollis)
Budku nasvítilo večerní slunce. Sedl jsem si k patě staré břízy a užíval si příjemného podvečera.
Slunce se za nedlouho opět schovalo za těžké mraky a já se vydal domů. Po cestě jsem se ještě stavil u nově vytvořené mýtiny, kterou si tento rok oblíbil dudek.
Několikrát mi zadudal, nad hlavou mi směrem do města přelétl bílý čáp a nezbývalo nic jiného, než pokračovat domů na večeři...
lesík
ficedula albicollis
sameček lejska bělokrkého
ficedula albicollis
samec rehka zahradníhoNa závěř přidávám dnešní videa:






Kulík, Dulík a Bubík

5. května 2010 v 12:10 | Sobol ze Sobůlek
Není tomu dlouho, co jsem dával na svůj blog video tokajících kulíků na vypuštěném rybníku.
Včera, při kontrole hnízdiště slavíků modráčků jsem se s tímto našim bahňákem opět setkal.
Pokaždé, když tuto lokalitu navštívím, tak je deštivé počasí. Včera tomu samozřejmě nebylo jinak.
Stál jsem na polní cestě pod deštníkem a pomocí stativového dalekohledu jsem pozoroval život přede mnou v poli.
Čejka před nepříznivým počasím ukrývala svá čerstvě vylíhlá kuřátka pod načechraným peřím, vysoko na ocelově zbarvené obloze tokal sameček pochopa a za mnou slídily v rákosinách dvě kukačky, ze kterých určitě neměl radost ani jeden rákosník či bramborníček.
Jedna byla šedá, zbarvením podobná krahujci, druhá pro změnu rezavá, zbarvením podobná poštolce.
čejka chocholatá

Zajímavou sychravou atmosféru na neobdělaném poli doplňoval svým kontaktním hlasem také konipas luční, který neúnavně poskakoval mezi hroudami hlíny.
Občas jsem také zaslechl z pole hlas již zmíněného kulíka říčního.
Na jaře jsem je tady pozoroval tokat a napadlo mě, že se už může ozývat svému partnerovi, který někde sedí nehybně na svém hnízdě.
dospělý kulík říční

Na kulíka jsem se proto zaměřil. Po chvíli pozorování jsem si všiml, že se pohybuje stále jakoby v jednom pomyslném okruhu. Netrvalo dlouho a kousek od něho jsem opravdu na vyvýšeném místě pozoroval druhého kulíka říčního na hnízdě.
Nad polem občas proletěl pochop, který dostal od čejek v okamžiku najevo, že tady nemá co dělat.
Déšť neustával, nahlídl jsem na sousedící lokalitu, kde se to hemžilo bramborníčkama černohlavýma, a z každé rákosinky zpíval jako o život rákosník obecný nebo proužkovaný.
Při mém odchodu se mi na rozloučenou ukázal sameček modráčka, který se už choval tiše, aby neprozradil svoji družku na hnízdě.
Cestou domů jsem se ještě zastavil u louže v poli, kousek od hnízda kulíků. Kulíci mě postřehli a oba pobíhali a poletovali kolem hnízda a napodobovali zraněného, aby odlákali od hnízda pozornost.
mladí kulíci říční

Najít hnízdo ptáků hnízdících v poli není ovšem žádá sranda a při troše nepozornosti může člověk omylem na hnízdo šlápnout. Mě se to naštěstí nestalo a běhěm chvilky jsem hnízdo našel.
Na plítkém důlku v poli byla k mému překvapení už tři ležící kuřátka a jedno nejspíš neoplodněné vajíčko. Něco tak pěkného jsem v přírodě dlouho neviděl a po chvilce jsem raději lokalitu opustil.
Vzdálil jsme se pár desítek metrů a dospělý kulík už kuřata zahříval.
Nepotrvá dlouho a kulíci si své kuřátka odvedou od hnízda do většího bezpečí.
Jejich první dny života určitě nebudou mít lehké, ve vzduchu i na zemi je predátorů dost a zbývá jim dopřát hodně štěstí...

Kulík, Dulík a Bubík

Jarní kvítí

5. dubna 2010 v 17:37 | Ritchi
Botanika není moje silná stránka, ale jako milovník přírody jsi v terénu "zeleného" všímám také.
Každé jaro se chodím na svá oblíbená místa kochat prvním vykveteným podbělem lékařským, do žluta zabarvenou step květy hlaváčku jarního nebo fialovým koniklecem, který nacházím začátkem dubna na prohřáté stráni.

podběl lékařský

včelka

květ hlaváčku jarního

hlaváček jarní

orsej jarní

koniklec velkokvětý

Je někdo doma?

30. března 2010 v 22:58 | Ritchi
Při mapování šplhavců jsem si všiml u jedné hezky vystouplé dutiny na dubu, samičky strakapouda velkého.
Z jejího opatrného chování u dutiny, která bude letos nejspíš sloužit jako rodné místo jejích potomků, to vypadalo, jako by se tam letos dívala poprvé...

kuk
že by?
je tam někdo??
halóó ??
asi ne...

Březen končí, jaro začíná !

29. března 2010 v 15:51 | Ritchi
Březen utekl jako voda a od začátku měsíce se na mém blogu nic nezměnilo.
Těm, kteří občas zvědavě kliknou na odkaz s mým blogem, se proto omlouvám.
Důvod je ovšem prostý. Jaro definitivně zvítězilo nad zimou a venku to opravdu stojí za to. Dá se říct, že se to venku ze dne na den mění.
Ptáci se postupně vracejí ze zimovišť na svá hnízdiště a přes naše území jich v posledních dnech protahuje opravdu velké množství.
I naši hnízdiči, co zimovali někde v teple, se z ničeho nic objevují a většinou nám svým hlasem připomenou, že už se vrátili z daleké cesty.
V posledních dnech tomu tak třeba bylo u kominíčků (rehek domácí), zvonohlíků, budníčků, bramborníčků apod.
Už se dokonce u nás objevují i vlaštovky, čápi, dudci a jiní ptáci, kteří zimují až v daleké Africe.
Navrátilci se po příletu hned soustřeďují na hnízdění, takže je můžeme pozorovat jak třeba zpěvem obhajují svá teritoria, předvádějí parádní svatební lety nebo různě tokají a bojují o samičky svého druhu.
Jeden z těchto projevů jsem měl možnost pozorovat u nás na rybnících.
Tokem učarovaní kulíci říční si mě moc nevšímali a nechali se jen z několika matrů natočit při hromadné šarvátce na dně vypuštěného rybníku.


Naši hnízdiči, kteří jsou naopak po celý rok stálí, se už starají o svá hnízda a mnoho z nich už sedí na snůškách.

Zajímavostí a zážitků se od mého posledního příspěvku nahromadilo hodně a nezvládnu je tady popsat, proto je alespoň nahradím fotkami pořízené většinou digiscopingem (kompakt+stativový dalekohled).


labuť zpěvná
V půlce března se zdržovala na Tvrdonicku dospělá labuť zpěvná. Tuto seveřanku jsem měl možnost u nás pozorovat zatím podruhé v životě.


husy polní
Na Jarohněvickém rybníku u Dubňan se v Březnu zdržovalo kolem dvou tisíc hus polních a běločelých. Převažovaly husy polní, některé husy v hejnu měly i odečítací límec.
Jednu husu polní a běločelou se mi podařilo odečíst a nejspíš se jednalo o ptáky kroužkované v Německu nebo Nizozemsku.

Den na to, jsme v Jarohněvicích s kamarádem Romanem mezi husami našli dokonce hejnko 9ex. bernešek bělolících, které následující den Roman pozoroval pro změnu na pískovnách u Adamova (SK).
bernešky bělolící

Aby nebylo kroužků málo, tak se nám ukázal kroužkovaný loňský (2009) orel mořský. Podle barevných kroužků se dá určit země původu a rok kroužkování.
mladý orel mořský

jeřábi popelaví
Potěšili také protahující jeřábi popelaví.

Nad hnízdišti v těchto dnech tokají krásní dravci- motáci pochopi. Na obrázku je tmavě vybarvený samec.

rehek domácí
Téměř na každém rohu můžeme již slyšet zpívat moje oblíbené rehky domácí-kominíčky. Toto jaro jsem je měl zatím možnost několikrát pozorovat i s příbuznýma bramborníčkama černohlavýma, jak chytají z vyvýšených míst hmyz.

Strkapoud prostřední, tento vzácnější druh strakapouda tolik často vidět není, ale můžeme od března do dubna slyšet jeho typické naříkavé křičení ze starých lesů, nejlépe v blízkosti vody.
strakapoud prostřední




Jaro !

1. března 2010 v 11:49 | Ritchi
Uplynul týden od mého posledního příspěvku a já se hlásím s novým premiérovým pro březen.
Za poslední týden to venku neskutečně ožilo a já se mohl kochat neuvěřitelně rychlým nástupem předjaří.
Sníh nám tady na jihu téměř zmizel a led z větších ploch rybníků též ustupuje.
Objevili se "domácí" husy velké na hnízdištích, čejky se špačkama, konipasama a skřivanama obsadili podméčené pole a louky a do večerní pohody jsem již slyšel zpívat kromě kosů i drozda zpěvného.
Na Slovensku se dokonce objevila první vlaštovička a opravdu to vypadá, že se jaro chystá vystřídat paní zimu.
Kromě výše zmiňovaných druhů se mi v týdnu povedlo pozorovat např. tokající orly mořské, letos prvně husici liščí, severské husy na nocovišti, zpívajícího ťuhýka šedého a můj rekordní počet morčáků velkých (přes 60ex.).
Hezky jsme si prohlédl také bubnujícího stráčka (strakapoud malý) a v jeho blízkosti se několikrát ozval jeho větší bratranec strakapoud prostřední.
Tyto dva druhy šplhavců jsem se přes můj dalekohled pokusil zdokumentovat. Bohužel ještě na něj nemám adaptér, tak omluvte kvalitu.




Silné a rychlé bubnování strakapouda malého. Nejprve jsem myslel, že je to zvuk sbíječky ze stavby. Zajímavé, jak silný zvuk dokáže udělat pták velikosti vrabce.


A strakapoud prostřední

Jaro?

21. února 2010 v 1:15 | Ritchi
Po několika po sobě jdoucích dnech, kdy se výrazně oteplilo a roztálo velké množství sněhu, jsem dnes cítil ve vzduchu takovou předjarní atmosféru...
Na této atmosféře mají určitě také podíl zpívající drozdi brávníci a ostatní drobní pěvci, kteří se stále drží mezi domy u krmítek.
Na webu se také objevilo od ornitologů první pozorování poslíčků jara jako jsou např. špačci a skřivani.
Určitě se zima ještě nevzdává, ale myslím si, že jaro už pomaloučku otevírá vrátka...



Krutá zima

14. února 2010 v 20:48 | Ritchi
Ještě včera jsem ve článku psal, že není co psát aktuálního o ptácích.
Po dnešku je tomu ovšem jinak.
Po více jak týdnu jsem dnes vyrazil směr Mutěnické rybníky.
Při poslední návštěvě této lokality (6.2) se mi poštěstilo letos už podruhé pozorovat přeletujícího bukače velkého.
Pozorování tohoto vzácného ptáka, který se u nás na soustavě rybníků pokouší zimovat, mě pokaždé potěší a zlepší mně náladu.
Dnes, po příchodu na místo, u kterého jsem bukače naposled pozoroval mě však čekal šok.
Na břehu nezamrzlého náhonu, kousek od cesty, jsem si všiml uhynulého ptáka, který byl hnědě zbarvený.
Celkem ve mně hrklo, protože jsem si uvědomil, že se nejspíš jedná o zmiňovaného bukače a proto jsem neváhal a vyrazil k tělu.
Bohužel, moje myšlenka byla pravdivá a uhynulý pták byl opravdu bukač velký.
Hlavu měl ve vodě, proto jsem ho vytáhl celého na břeh a důkladně si ho prohlédl a nafotil.
Byl hodně vyhublý a podle vzhledu nebyl dlouho mrtvý.
Nejspíš doplatil stejně jako káňata, volavky popelavé a možná i ledňáčci na velmi špatnou nabídku potravy v této pro zvěř kruté zimě.
Nález uhynulého jedince mého oblíbeného druhu mě hodně zamrzel a z terénu jsem se dnes vrátil výjímečně ve špatné náladě.
Zima si vybírá svou daň, proto mně letošní zimu nejspíš skončila šance pozorovat bukače, který spestřoval svým výskytem jalovou zimní atmosféru Mutěnických rybníků.
Doufám tedy, že se s příchodem jara vrátí i tento zajímavý druh.







Při zpáteční cestě mně ještě hezky zapózoval ve své dutině puštík obecný.

Zima ve fotografii

13. února 2010 v 19:34 | Ritchi
Jelikož můj blog není jen o ptácích, o kterých stejně nemám poslední dobu co psát, vybral jsem několik fotek z letošní zimy.
Zima je sama o sobě takové smutné období, ale když občas vyjde sluníčko, krajina hned chytne veselejší náladu a člověku je lépe.
Mám raději teplé období, ale i mrazivý slunečný den má své kouzlo.









Zima

4. února 2010 v 21:41 | Ritchi
V minulých článcích jsem věnoval pozornost hlavně pěvcům stahujícím se za potravou mezi domy.
Nejsou to však jen pěvci, kteří se stahují mezi obydlí.
Kvůli letošní zimě, kdy teploty často klesají i pod 10 stupňů celsia a sněhová pokrývka je už nějaký ten pátek, jsem všiml neobvyklého chování u některých zvířat.
Zajíc nám chodí za činžák na klásky kukuřice, které jsme mu nachystali, poštolka přilétá a nejspíš i zkouší lovit pěvce u krmítek, kalousy ušaté vcelku pravidelně vídám po setmění jak poletují v ulicích pod osvětlením a také nejspíš zkouší lovit mezi domy.
Dnes mě nejvíce překvapil ťuhýk šedý, který seděl v koruně vysokého topolu za mateřskou školkou a vyhlížel svou kořist.
Určitě nejen těmto druhům toho v nynějších extrémních podmínkách moc nezbývá a musí se stěhovat za potravou i do takových míst, která jim nejsou přirozená.

 
 

Reklama