Postřehy z terénu
3. července 2011 v 18:05 | Ritchi
Léto nám začíná nepříznivým počasím, které mě přinutilo opět rozhýbat blog.
Během jara jsem se ve svém malém volném času věnoval hlavně pozorování, focení a flákání se v přírodě, ale to není žádná novinka.
Pořídil jsem si dokonce o něco delší objektiv než byl doposud můj seťák a tím pádem se snad i zlepšila moje dokumentace. Snímků se mi z toho flákání nahromadilo celkem dost, takže se snad častěji přinutím sem něco nahodit.
Foťák se mi zrovna nedávno podařilo utopit, takže než bude opět v provozu (v to doufám), tak budu mít alespoň více důvodů se přehrabávat v archívu.
Když se mrknu do mojí složky v pc "terén 2011", tak víkendy jsem zatím trávil hlavně v okolí bydliště, přes týden si vozím dalekohled s foťákem do Brna. I v Brně jsem navštívil několik příjemných a moc hezkých lokalit a potvrdilo se, že v Brně nejen pěkný holky maj...
Asi dva týdny zpátky jsem se třemi kamarády navštívil jižní Slovensko a kousek Maďarska. Čundr to byl fajnový, zážitků a foteček je habaděj. Ale o tom už bude samotný článek.
Jdu se tedy kroutit nad prvním článkem.
Pěkný den
27. srpna 2010 v 11:31 | Ritchi
V loňském roce jsem se konečně dostal k hnízdu krkavců, o kterých jsem již dřív věděl, ale neměl jsem tušení, kde přesně hnízdí.
Krkavci údajně k hnízdění využívají pás vysokého borového lesíku, ohraničený mýtinami již několik let.
Jak už se ví, krkavci začínají s hnízděním v brzkých měsících a mladí ptáci hnízdo opouštějí ještě, když mnoho ptačích druhů nehnízdí nebo se teprve k nám vrací z teplých, krajů.
Takovým druhem je například sokolovitý draveček ostříž lesní, který k nám přilétá od druhé poloviny dubna z Afriky a s oblibou obsazuje hnízda krkavcovitých ptáků.
Přesně tento případ se odehrává minimálně třetí rok na zmiňovaném hnízdišti krkavců.
V loňském roce, když už staří krkavci vyváděli z hnízda své dorostence, jsem nad lokalitou pozoroval tokající pár ostřížů lesních. Krásní dravci využívali své pověstné rychlosti a s křikem proletovali nad lokalitou.
Robustnějším krkavcům to však nevadilo a za pár dní s mladýma hnízdiště opustili.
Když jsem několik dní poté hnízdo kontroloval, vyplašil jsem z něj dospělého ostříže.
Ostříži to měli dokonale naplánované a stoprocentně využité hnízdo mě velmi potěšilo.
Jelikož je ostříž velmi ostražitý dravec, hnízdiště jsem raději nenavštěvoval.
Když jsem však později hnízdiště kontroloval, zdálo se, že ho ostříži neúspěšně opustili.
Možná ještě náhradně zahnízdili, ale to už je ve hvězdách.
V letošním roce se krkavci na hnízdišti opět objevili.
Podle chování bylo zřejmé, že hnízdí, avšak loňské hnízdo v koruně borovice zmizelo a jejich nové hnízdo se mi dohledat nepodařilo.
Krkavcům jsem letos nevěnoval dostatek času, na to abych zjistil jak a kde hnízdí, ale po celé hnízdní období se na hnízdišti zdržovali a pravděpodobně i vyhnízdili.
Později jsem se dozvěděl od svého otce, že nad hnízdištěm pozoroval proletující ostříže.
Zdálo se tedy, že tomu letos nebude jinak a ostříži budou po krkavcích opět pokračovat.
Kvůli nedostatku času jsem se bohužel za ostříži nedostal, když jsem však koncem července projížděl kolem hnízdiště, nedalo mi to a do pásu borovic jsem vstoupil. Za chvíli nade mnou kroužil dospělý ostříž. Kroužil nenápadně vysoko nad lokalitou a jakoby jen z výšky kontroloval moje pohyby.
Tiše a maskovaně jsem se proto posadil na pařez na okraji mýtiny a čekal co se bude odehrávat.
Asi po půlhodině si mě dospělý ostříž přestal všímat a jen občas prolétl nad lokalitou.
Bylo mi jasné, že někde přede mnou se v koruně borovice nachází jeho hnízdo.
Netrvalo dlouho a nad lokalitou se objevil druhý, mnohem větší dravec.
Podle dlouhých širokých křídel a delšího rýdováku jsem ho určil jako včelojeda.
Nad hnízdištěm jen v klidu přeletoval a hnízdo ostřížů ho vubec nezajímalo, to však také nezajímalo ostříže, který se do včelojeda ve vzduchu pustil. Netrvalo dlouho a za prudkého křiku doráželi na včelojeda oba ptáci z páru.
Včelojed přidal na tempu a za chvíli byl pryč.
Ostříži se spokojeně vrátili nad hnízdiště a opět si rozdělili svoje úkoly. Jeden hlídá hnízdo a druhý obstarává potravu.
Takové teritoriální chování mě jen přesvědčilo o tom, že budou ostříži ještě hnízdit.
Po dvou hodinách ovšem nedošlo ke krmení, proto jsem se rozhodl hnízdo dohledat.
Pás lesa jsem procházel ostružináčím se zakloněnou hlavou a marně jsem vzhlížel do korun borovic.
Ostříži o mě jistě věděli, ale jen z dálky kontrolovali moje počínání.
Podle trusu a vývržků jsem dokonce našel místo, na kterým pravděpodobně dospělí ptáci nocují, ale hnízdo stále nic.
Až téměř na okraji lesíku jsem si všiml v koruně vysoké borovice kulovitého hnízda, které bylo shodné s loňským krkavčím. Téměř jistě šlo o letošní hnízdo krkavců, které se mi nepodařilo na jaře najít.
Pod hnízdem jsem však nenašel žádné stopy a ani dalekohledem jsem v hnízdu neviděl žádný pohyb.
Lokalitu jsem tedy bez úspěchu opustil.
Za dva dny jsem se v odpoledních hodinách tiše k hnízdišti přijel podívat.
Bylo slunečné, bezvětrné počasí a v borovém lesíku vládlo ticho.
Občas se ozvala žluva nebo si tiše zazpíval budníček. Jen mladí strakapoudi se stále neúnavně honili po kmenech borovic.
V tichosti jsem si dalekohledem našel dobře ukryté, naposled nalezené hnízdo v koruně borovice.
Netrvalo ani tři minuty a prudkým letem proletěl mezi stromy ostříž, který si k mému překvapení sedl přímo na hnízdo.
Na hnízdě se dlouho nezdržel a velice nenápadně zmizel.
Hnízdo jsem rychle zvědavě prohlédl z jiného úhlu a světe div se ! Seděl na něm mladý ostříž v bílém prachovém peří.
Tohle zjištění mě velmi potěšilo a nebyl důvod se dál zbytečně na hnízdišti zdržovat.
Několik dní jsem k ostřížům nejezdil, ale i tak se mi dvakrát podařilo nad městem pozorovat dospělého ostříže, jak doráží na rojící se jiřičky s vlaštovkama.
Vzdušnou čarou byl od hnízda vzdálený dospělý ostříž něco přes jeden kilometr, takže pravděpodobně zaletoval svoji oblíbenou potravu lovit nad město.
Uplynulo několik dní a já se při projížďce lesem zastavil u hnízda.
Na vodorovné větvičce u hnízda seděli dva mladí ostříži s krátkýma ocáskama se zbytky bílého prachového peří na čerstvých krycích perech.
Mladí dravečci rostli jako z vody. Stejně tak rychle rostla i nervozita starých ptáků, kteří při mojí návštěvě posedávali přes mýtinu, v koruně vysoké borovice a neúnavně křičeli.
Na druhý den jsem se ještě vydal k ostřížům i s fotoaparátem a stativovým dalekohledem, abych si mohl dravce naposled zdokumentovat.
Mlaďoši však už neseděli u hnízda a na hnízdišti byl klid.
Po pár krocích v okolí hnízda se však opět spustila palba křiku starých ptáků a mě bylo jasné, že mlaďoši nebudou daleko.
A taky že nebyli.
Po chvíli se ozvali svým nenatrénovaným hlasem i mladí dravečci z okraje lesa.
Oba mladí ostříži seděli v koruně borovice a černýma očkama nechápavě zírali, copak se to děje.
Ostříže jsem si v deštivém počasí důkladně prohlédl, zvěčnil a rozloučil se s něma.
Oba mladí ptáci se již velmi podobali svým rodičům a jejich úspěšné vyvedení z hnízda mě udělalo velkou radost.
V duchu jsem si už jen představoval, jak v následujících dnech budou i s rodičema lovit vážky a vlaštovky nad nedalekýma rybníkama a v následujících týdnech se společně vypraví na cestu na jih, odkud se doufejme, opět na jaře vrátí do naší země...
Téměř všechny fotografie jsou pořízeny digiscopingem (tzn. foceno kompaktem přes stativový dalekohled). Bohužel si tento způsob dokumentace netyká s deštivým počasím, takže omluvte kvalitu fotografií.
6. srpna 2010 v 13:21 | Ritchi
Zkouška sirén mi připomíná, že je první středa v měsíci.
V koruně dřezovce před domem, zpívá stehlík a ještě minulý týden by jeho zpěv přehlušilo pískající hejno rorýsů, ale dnes se zdá, že už jsou rosýsi někde jižněji.
Obloha je vymetená a chybí pár minut do západu slunce. Tyto letní večery mám moc rád a proto ještě vyrážím s dalekohledem na kole nad město.
Rorýsy nad sídlištěm opravdu žádné nevidím a nenacházím je ani v hejnu jiřiček na dvou místech.
Slunce pomalu ale jistě zapadá za Jarohněvický rybník a v údolí pode mnou letí pátravým letem ostříž. Letí směrem k budovám, nad kterýma se rojí jiřičky s vlaštovkama.
Sedá do koruny topolu a pozoruje okolí. Nejspíš by si ještě před setměním, rád ulovil něco k snědku.
Slunce je fuč a já jedu k domovu. Objíždím ještě letos nové hnízdo čápů bílých, na kterém nocují všechni tři mladí bociáni.
Občas ještě zaslechnu nad hlavou hlas pisíka a vodouše kropenatého s bahenním, jak si to někam míří za bahnem.
Přijíždím domů a překvapivě před naším loví mezi domy hejnko rorýsů. Tak přece, ještě nejsou všichni pryč.
Až doma si balím dalekohled a to je chyba! Chybí mi krytky a uvědomuju si, že jsem je nechal v terénu, na polní cestě. Venku už je šero a dnes už se mi nikam nechce. Nechávám to tedy na ráno.
Ráno vstávám pro mě netypicky po čtvrté hodině a chci stihnout východ slunce.
Jsem již za městem a je něco před pátou hodinou ranní. Sluníčko je ještě schované a venku ponuje šero a ticho.
Město ještě spí a jak potvrdila svatá Anna, po ránu je opravdu chladno. Je něco nad 10 stupňů.
Na východ slunce nečekám a mířím kolem opuštěných starých budov ke krytkám.
Ze střechy staré budovy mě zvídavě pozoruje panáčkující kuna skalní. Krásná šelmička, které pomalu končí noční lov a její šmejdění začíná vadit samičce kominíčka, která na ni doráží.
Údolí pode mnou je zahaleno v mlze. Mlha se rychle rozpouští a odhaluje stromy.
Krajina se začíná probouzet. Vedle v poli varuje bramborníček a o kousek dál spustila svůj zpěv cvrčilka zelená.
Od Jarohněvického rybníku slyším hlasy nocujících hus, které se každou minutu rozletí zpět do polí na pastvu. Dnes to určitě bude ještě před východem slunce.
Na polní cestě spokojeně nalézám krytky ze svého dalekohledu a vracím se zpět, abych mohl nafotit vycházející slunce.
Slunce je stále schované a když mačkám spoušť fotoaparátu, tak zjišťuji, že mi v něm chybí karta.
Vytahuji alespoň kompakt, ale v něm mi chybí pro změnu baterie. Této situaci se musím zasmát a rychlým tempem se vracím domů pro paměťovou kartu.
Vše zvládám a před očekávaným východem už stojím na hrázi Jarohněvického rybníku.
Nad rybníkem je stále hustá mlha a rozednívá se. Vodní ptactvo už je ve střehu a krajina má modro-růžový nádech. Je to krásná podívaná se zajímavou atmosférou.
Kolem proletuje hejno dvanácti vyplašených pisíků, za mnou se krátce ozve ledňáček a slunce pomalu vychází. Krajina ožívá a přibývají i ptačí druhy.
Z hladiny odlétají poslední nocující husy, od jihu přiletují volavky a nad hladinou se objevují vynikající letci rorýsi.
Fotím si východ a odjíždím jižněji na Mutěnické rybníky. Za mnou ještě odlétá z rybníku dospělý orel mořský a podobně jako já letí zkusit štěstí na jih.
Na rybnících je typické ráno. Kapky rosy mně velice rychle promáčí boty a z hladiny se ozývájí čiperné potápky malé. Žadonící mládě potápky roháče dostává od svého rodiče malou rybku a z rákosu se najednou ozve chřástal vodní.
Jeho hlas, podobný zakvičení čuníka, se do daleka rozlehne. Nad hlavou z nocoviště přeletují kormoráni a ranním sluncem krásně nasvícené volavky popelavé.
Sluníčko chvíli po východu nabírá na síle a začíná hřát. Pod druhým splavem na řece Kyjovce se třese mladý konipas horský a vedle něj podobně třepe ocáskem vodouš kropenatý.
Oba ptáci hledají mezi kameny nějaký hmyz.
Pokračuji dál podél Kyjovky. Na rybnících se již začínají shlukovat lysky do větších hejn a nad řekou často proletí ledňáček, který pravděpodobně ještě dokrmuje vyletěné mlaďochy.
Podél Kyjovky se občas ozve zpěv budníčka menšího a ozývá se několik strakapoudů malých.
U většího rybníku zaslechnu v rákosí sýkořice. Dostávám se k nim na krátkou vzdálenost, ale po chvíli nabírají výšku a letí pryč. Jsou to dva letošní ptáci.
Nad hladinou pokřikují rybáci obecní a ještě registruji hejno lovících rorýsů.
Lesem přijíždím domů a chystám se do práce.
Mám dobrou náladu a jsem rád, že jsem byl dnes výjímečně ranní ptáče.
15. července 2010 v 11:55 | Ritchi
Někdy v dubnu jsem tady psal článek o rehku zahradním, který nám po příletu vyzpěvoval kolem domu a já se ho tehdy marně snažil nalákat do budky.
Do budky se mi ho sice nalákat nepovedlo, ale rehek se alespoň proti loňsku přestěhoval k bližším sousedům a pravidelně nám vyzpěvoval z antény, drátu, ořechu či z komínu.
Jeho první letošní hnízdění se tedy pravděpodobně odehrálo u sousedů na dvoře. Hnízdo jsem však neobjevil.
Uplynul nějaký ten pátek a já si fotil před domem mladé lejsky šedé. Zrovna vyletovali ze svého hnízda pod okapem starého domu u lesa.
Staří lejsci nejraději lovili hmyz z protějšího travnatého břehu a jako ideální pozorovatelnu pravidelně využívali lavičku.
Neváhal jsem a když starý lejsek odletěl z lavičky nakrmit hladové krky svých mláďat, nehybně jsem zalehl asi 3 metry před lavičku do trávy, zaostřil si okraj desky a čekal.
Netrvalo dlouho a lejsek seděl na lavičce. Bohužel se posadil na druhý konec desky a na zaostřené části mě moc dlouho nezapózoval.
Překvapením bylo, když se na okraji lavičky objevil sameček rehka zahradního. Krátce si hvízdl a zmizel. Po chvíli jsem rehka opět pozoroval v souboji o potravu s lejskem šedým. Oba ptáci využívali stejného místa k hledání potravy a nejspíš to jednomu z nich vadilo.
Netrvalo dlouho a starého rehka jsem zahlédl zaletěl s potravou k naší garáži. Posadil se na ořech a po chvíli váhání přeletěl k sousedům do vchodu. Za okamžik z domu přímočaře vyletěl.
Nedočkavě jsem se šel do vchodu podívat. Jakým překvapením bylo, když jsem v rohu zazděného výklenku vedle schodiště uviděl "položené" hnízdo a v něm čtyři malinké rehky, kteří měli sotva 2-3 dny.
Holátka jsem si vyfotill a spokojeně odešel. V průběhu dní jsem občas hnízdo navštívil. Mladí rehci rostli před očima a za deset dní z hnízda koukali čtyři tmavě šedí výrostci.
Netrvalo dlouho a mladí rehci z hnízda vyletěli. Jednoho bohužel chytla kočka a zbytek mladých rehků našel klid až u nás ve stinném koutku zahrádky.
Dva mladí rehci se několik dní skrývali u zdi v hustém porostu kvítí a starý samec je pravidelně přilétal krmit. Třetí mládě pravděpodobně krmila samička o kousek dál.
Při poslední kontrole rehků jsem si všiml jen jednoho mladého letu schopného rehka zahradního, který škemral o potravu v koruně našeho ořechu.
I když z původních čtyř mladých nakonec vyrostlo jen jedno, tak je to i tak úspěšné hnízdění vzhledem k nepříznivým podmínkám, ve kterých rehci letos u nás hnízdili.
Už nyní jsem zvědavý, jak to s čipernýma rehkama zahradníma bude vypadat příští rok.
11. července 2010 v 13:58 | Ritchi
A máme to tady. Vymetená obloha, bezvětří a tropické teploty. Typické to letní počasí.
Ptačí zpěv utichl, většina ptáků vyvádí nebo už vyvedla svá ptáčata (o tom bude už dlouho připravovaný článek) a pro ornitologa je tohle období "okurkovým".
Přestože se zdá být tohle období slabší, tak má také své kouzlo.
Obloha v těchto dnes patří hlavně rorýsům. Zajímaví ptáci, kteří hlavně ve městech u vyšších budov proletují v hejnkách a jejich hlas neodmyslitelně patří k letním dnům.
I rorýsi už krmí svá mláďata a za měsíc budou tihle ptáci pomalu ale jistě mizet z našeho státu, směr svá zimoviště.
V letošním roce nás opět postihly povodně. Na mnoha polích stála a někde ještě stojí voda a nejen žabky a ptáci využívají tyto nově vytvořené biotopy.
Na obojživelníky je z tohoto důvodu určitě dobrý rok a zajímavým zážitkem bylo, když po deštivém dnu přes naše město "přeskakovaly" z polí stovky maličkých ropuch zelených.
Zaplavené pole využívají hlavně brodiví ptáci a bahňáci. Jejich tah už pomalu začíná a sám jsem zvědavý, jak bude vypadat v plném proudu.
V těchto dnech můžeme již pozorovat také první větší hejna špačků. Po vyhnízdění se rodinky špačků potulují v polích a k večeru je můžeme pozorovat, jak si to míří ke svým nocovištím. Včera jsem například pozoroval hejno asi o min. 2000 ex., které nad městem letělo směrem k Mutěnickým rybníkům, kde pravidelně nocují v rákosinách.
Letošní rok mám obzlávšť štěstí na brouky. Zajímavý brouk krasec meďák mě jedno odpoledne spadl v lese za krk, s roháčem obecným jsem se letos setkal několikrát a velmi mě potěšilo po několika letech setkání s nádherným broukem, nosorožíkem kapucínkem.
Včera po západu slunce nám před domem z trávníku vyletovalo X dospělých chroustků letních.
Tož takové je letní období na jihu Moravy.
11. června 2010 v 12:37 | Ritchi
V sobotu dopoledne 5. června jsme vyrazili autem na prodloužený víkend do Maďarského národního parku Hortobágy.
Jelo nás plné auto. Já jako nejmladší člen výpravy spolu se čtyřma téměř stejně starýma kamarádama.
Podrobnější vyprávění z výletu má na svém blogu už Franta Kroupa ( http://frcaphoto.pise.cz/ ), proto tady nebudu psát žádné nesmyslné romány.
Na jarní Hortobágy jsem se skutečně těšil, protože jsme se měl zatím možnost do parku podívat vždy jen na podzim a to v roce 2007 a v loňském roce 2009.
Podzimní Hortobágy nabízejí nádherný zážitek v podobě shromaždiště tisíců jeřábů popelavých, ale i hnízdní sezona má své kouzlo.
V hnízdím období mě hlavně lákala možnost pozorovat druhy ptáků, které u nás vymizely nebo je jejich výskyt u nás raritní.
Z těchto druhů jsem se tedy například těšil na pestře zbarveného mandelíka hajního, který už bohužel v parku není nějak běžný, na ťuhýka menšího, který stejně jako mandelík z naší republiky vymizel.
Ve stepi se překřikují strnadi luční s konipasama lučníma, na drátech posedávají vlhy pestré a nad akátovými lesíky loví poštolky rudonohé. Po poštolce rudonohé je ve stepi nejběžnějším dravcem moták pochop. Nad pustou můžeme také vidět solidní hejna rybáků bělokřídlých nebo hnízdící břehouše černoocasé. Ze sov se nejčastěji setkáme se sýčkem, kalousem nebo sovou pálenou. Uplně běžný je chocholouš obecný, který je již u nás vzácný.
Když přejdeme z pusty k rybníkům, kterých je v parku také dostatek, tak můžeme zastihnout širokou škálu druhů. U nás vzácné, naopak v NP Hortobágy běžné jsou sýkořice, slavíci modráčci, volavky vlasaté, rybáci bahenní, hnízdící kolpíky, kormoráni malí a běžným vrubozobým ptákem je polák malý.
Při troše štěstí pak můžeme v národním parku pozorovat i druhy méně běžné jako je ibis hnědý, káně bělochvostá, linduška úhorní, dudek chocholatý, rákosník tamaryškový či ostřicový, orlík krátkoprstý, drop velký, dytík úhorní atd...
Ze savců je v parku běžná liška nebo vydra z plazů jsme se setkali s krásnou želvou bahenní.
Zkrátka pro milovníka přírody je tohle místo stále ještě atraktivní i přesto, že staré tradice např. bydlení a hospodaření nahrazují nové a v parku se začalo budovat, tak jako všude jinde.
Snad to nějak rychle neovliní druhouvou pestrost či skladbu živočichů nebo rostlin a do NP Hortobágy se bude dát s chutí vyrazit i třeba za 10-20 let...
2. června 2010 v 21:13 | Ritchi
Před pár lety našel můj děda v lese vykotlanou olši.
Tehdy se věnoval chovu papoušků a sám dobře věděl, že z takové vykotlané duté olše by se daly velmi jednoduše udělat budky pro ptáky.
Budek pro své papoušky měl však dostatek, proto nechal olši v lese ležet a při našem prvním setkání mě o stromu informoval.
Hlavně díky dědovi jsem se o ptáky již odmalička zajímal a nápad vyvěsit si svoje první budky se mi moc líbil. Netrvalo dlouho a z olše jsem si v lese odřezal kus vhodného kmene.
Dutý kmen jsem si v dílně nařezal, vyvrtal vletové otvory a natloukl víka.
Před dobou hnízdění jsem měl hotové tři budky a nezbývalo nic jiného, než je vyvěsit.
Jelikož moji prarodiče bydleli u lesa, nebylo o čem přemýšlet. Dvě budky jsem vyvěsil do březového lesíku před dům a třetí jsem vytipoval pro lejsky bělokrké na okraj dubového lesa o kousek dál.
Ptáci jakoby na budky čekali a při mojí první kontrole byly dvě budky obsazené.
Větší budku na bříze úspěšně využívali asi tři sezony krutihlavi obecní a o dvě zbylé se dělili lejsci bělokrcí se sýkorama modřinkama.
Uplynulo pár sezon. Budky zestárly, do dvou udělali strakapoudi díry a jen tu nejmenší využívali modřinky.
Bývalou, díravou budku krutihlavů jsem na stromě nechal, alespoň pro úkryt a zbylé dvě jsem ze stromů sundal.
Po opravách jsem jednu nechal na dvoře pro koňadry a druhou jsem v letošním roce zkusil dát na ořech pro rehka zahradního.
Rahci zahradní se kolem budky sice motali, ale v době, kdy už by měli hnízdit, byla budka stále prázdná.
Na poslední chvíli jsem proto budku přemístil zpátky před dům, do březového lesíku.
Napadlo mě, že by v tomhle pozdějším termínu mohli budku ještě využít lejsci bělokrcí.
Po dvou týdnech jsem se konečně k budce dostal.
Nedočkavě jsem se k budce blížil, když z ní najednou vyletěla samička lejska bělokrkého, která již seděla na sedmi modrých vajíčkách.
Budku jsem asi opravdu přemístil na poslední chvíli a lejsci po objevení budky ihned začali s hnízděním.
O pět dnů později jsem se opět přijel na lejsky podívat. Chvíli jsem skrytě seděl v blízkosti budky a čekal, co se bude dít. Po chvíli přilétla samička s potravou v zobáku a během mého pobytu se u budky s krmením několikrát vystřídali oba rodiče.
Sameček byl proti samičce o něco línější a s potravou nepřílétal tak často.
Zajímavé bylo, že oproti samičce trávil při krmení více času u vletového otvoru a často do budky před odletem jen tak nakukoval a tím pádem mě věrně pózoval.
Dnes odpoledne přestalo konečně pršet. Nabral jsem si potřebnou výbavu, sedl na kolo a vyrazil k budkám. Nad březovým lesíkem se táhly temné mraky a v lesíku to po dešti začalo ožívat.
Z komínu babiččiného domu se vesele ozýval rehek zahradní, pod okapem se u hnízda proháněli lejsci šedí, žluva si prozpěvovala svoji melodii a z korun bříz se ozývala rodinka dlasků.
Také u budky byl pohyb. Rodiče lejsků bělokrkých usilovně hledali po dešti kdejaký hmyz či housenku a po chvílích přilétali do budky s plnýma zobáčkama.
Mladí lejskové určitě rostou jako z vody. Dnes už bylo pod budkou slyšet jejich cvrlikání.
K večeru se ještě překvapivě ukázalo slunce. Skočil jsem si k babičce na odpolední šálek čaje a po občerstvení jsem se ještě na chvíli k lejskům vrátil.
Budku nasvítilo večerní slunce. Sedl jsem si k patě staré břízy a užíval si příjemného podvečera.
Slunce se za nedlouho opět schovalo za těžké mraky a já se vydal domů. Po cestě jsem se ještě stavil u nově vytvořené mýtiny, kterou si tento rok oblíbil dudek.
Několikrát mi zadudal, nad hlavou mi směrem do města přelétl bílý čáp a nezbývalo nic jiného, než pokračovat domů na večeři...
Na závěř přidávám dnešní videa:
7. května 2010 v 13:26 | Ritchi
Včera (6.5.) jsem u nás na jižní Moravě zastihl můj nový (pod)druh.
Dopoledne opět sprchlo a v odpoledních hodinách se začalo ukazovat sluníčko a bylo nepříjemně dusno.
Vyrazil jsem na kole omrknout do polí bahňáky a již kousek za mým bydlištěm jsem musel zesednou z kola a vytáhnout dalekohled.
Moji pozornost upoutali dva drobní ptáci, kteří se přede mnou zvedli z polní cesty a ozvali se hlasem, který jsem neznal.
Zahlédl jsem žlutou barvu a napadlo mě, že by se mohlo jednat o cizí varietu konipase lučního, protože hlas našich lučních konipasů dobře znám.
Mrkl jsme do dalekohledu a opravdu se nejednalo o našeho konipase lučního, ale o "tmavohlavé" konipasy.
Jeden měl hlavičku tmavší, druhý světlejší. Drželi stále spolu, obletovali mě a na polní cestě sbírali uspěchaně potravu. Poté přeletěli do pooraného pole, kde jsem je po chvíli našel i s konipasem bílým.
Klíč jsem bohužel nechal opět doma. Snažil jsem se je proto alespoň zdokumentovat přes stativový dalekohled a po mém příjezdu z terénu je doma určit.
Ten den jsem ještě na jedné vzdálenější lokalitě pozoroval táhnoucí hejnečko konipasů lučních (min. 8ex.). Většina byli naši středoevropští ptáci, kromě dvou s tmavýma hlavičkama. Tyto dva ptáky jsem opět určil na severoevropské (motacilla flava thunbergi).
U jednoho konipase lučního jsem si doma z fotografie všiml více bílé brady, ale toho už raději nechám v klidu.
Po deštích krásně vykvetla řepka a z topolů mocně "sněžily" ochmýřené semínka.
Při zpáteční cestě bylo chmíří naváté podél cesty a působilo to dojmem čerstvě napadlého prašanu...
5. května 2010 v 12:10 | Sobol ze Sobůlek
Není tomu dlouho, co jsem dával na svůj blog video tokajících kulíků na vypuštěném rybníku.
Včera, při kontrole hnízdiště slavíků modráčků jsem se s tímto našim bahňákem opět setkal.
Pokaždé, když tuto lokalitu navštívím, tak je deštivé počasí. Včera tomu samozřejmě nebylo jinak.
Stál jsem na polní cestě pod deštníkem a pomocí stativového dalekohledu jsem pozoroval život přede mnou v poli.
Čejka před nepříznivým počasím ukrývala svá čerstvě vylíhlá kuřátka pod načechraným peřím, vysoko na ocelově zbarvené obloze tokal sameček pochopa a za mnou slídily v rákosinách dvě kukačky, ze kterých určitě neměl radost ani jeden rákosník či bramborníček.
Jedna byla šedá, zbarvením podobná krahujci, druhá pro změnu rezavá, zbarvením podobná poštolce.
Zajímavou sychravou atmosféru na neobdělaném poli doplňoval svým kontaktním hlasem také konipas luční, který neúnavně poskakoval mezi hroudami hlíny.
Občas jsem také zaslechl z pole hlas již zmíněného kulíka říčního.
Na jaře jsem je tady pozoroval tokat a napadlo mě, že se už může ozývat svému partnerovi, který někde sedí nehybně na svém hnízdě.
Na kulíka jsem se proto zaměřil. Po chvíli pozorování jsem si všiml, že se pohybuje stále jakoby v jednom pomyslném okruhu. Netrvalo dlouho a kousek od něho jsem opravdu na vyvýšeném místě pozoroval druhého kulíka říčního na hnízdě.
Nad polem občas proletěl pochop, který dostal od čejek v okamžiku najevo, že tady nemá co dělat.
Déšť neustával, nahlídl jsem na sousedící lokalitu, kde se to hemžilo bramborníčkama černohlavýma, a z každé rákosinky zpíval jako o život rákosník obecný nebo proužkovaný.
Při mém odchodu se mi na rozloučenou ukázal sameček modráčka, který se už choval tiše, aby neprozradil svoji družku na hnízdě.
Cestou domů jsem se ještě zastavil u louže v poli, kousek od hnízda kulíků. Kulíci mě postřehli a oba pobíhali a poletovali kolem hnízda a napodobovali zraněného, aby odlákali od hnízda pozornost.
Najít hnízdo ptáků hnízdících v poli není ovšem žádá sranda a při troše nepozornosti může člověk omylem na hnízdo šlápnout. Mě se to naštěstí nestalo a běhěm chvilky jsem hnízdo našel.
Na plítkém důlku v poli byla k mému překvapení už tři ležící kuřátka a jedno nejspíš neoplodněné vajíčko. Něco tak pěkného jsem v přírodě dlouho neviděl a po chvilce jsem raději lokalitu opustil.
Vzdálil jsme se pár desítek metrů a dospělý kulík už kuřata zahříval.
Nepotrvá dlouho a kulíci si své kuřátka odvedou od hnízda do většího bezpečí.
Jejich první dny života určitě nebudou mít lehké, ve vzduchu i na zemi je predátorů dost a zbývá jim dopřát hodně štěstí...
26. dubna 2010 v 19:40 | Lorenzo Lamaz
Běžne se v civilizovaném prostředí setkáváme s lidově známým "kominíčkem", tedy rehkem domácím, který se u nás hojně vyskytuje. Kamenná města totiž domácímu rehkovi dostatečně nahrazují skalnaté prostředí původního vysokohorského domova. Někteří rehci domácí začínají u nás dokonce i zimovat.
Málokdo však ví, že nám známý kominíček má u nás ještě jednoho blízce příbuzného a to rehka zahradního.
Narozdíl od černošedého samečka rehka domácího je sameček rehka zahradního pestře zbarvený a patří k našim nejkrásnějším pěvcům. Samičky obou rehků jsou si podobné.
U nás hnízdí rehek zahradní sice pravidelně, ale dosti řídce. Jeho rozšíření pokrývá celé naše území od nížin až vysoko do hor, zpravidla až k horní hranici lesa. Obývá listnaté a smíšené lesy i prosvětlené bory, remízky nebo aleje, nevyhýbá se však ani blízkosti člověka. Hnízdí také v parcích a zahradách. V lidských sídlištích ale není nikdy tak početný jako rehek domácí. Hnízdo zakládá nejraději ve stromových dutinách, zahnízdí však i v různých děrách budov a často použije vyvěšenou hnízdní budku.
Jelikož je jeho zimoviště až v daleké africe, přilétá k nám až ve druhé polovině dubna.
Potravu rehka zahradního tvoří různý hmyz, pavouci, červi a drobní měkkýši, v létě a na podzim i bobule a měkké plody rostlin.
V celé Evropě, od Skandinávie až po Středomoří, došlo zhruba v průběhu 70. až 90. let 20. století k prudkému snižování početnosti.
V současnosti se však zdá, že se pokles zastavil a početní stavy se zotavují.
V okolí mého bydliště jsou rehci zahradní poměrně hojví v teplomilné doubravě. V mém bydlišti jsem se však s rehkem zahradním setkal jen párkrát.
Prvně to bylo, když vyváděli své mladé z vykotlaného kůlu za zahradou. Po vyvedení jsem je na tomto hnízdišti už nikdy nepozoval.
Vloni, když jsem byl u své babičky, která bydlí v rohovém domě na okraji lesa, jsem slyšel mě neznámý zpěv.
Zpěv to byl výrazný a melodický. Až po chvíli jsem si k mému překvapení všiml, že u sousedů na střeše zpívá krásně vybarvený sameček rehka zahradního.
Okraj lesa s přilehlými zahradami rehkům vyhovoval a jeho písnička byla slyšel po celé jaro. Utichla asi až při hnízdění, které snad dopadlo dobře.
Při letošní dlouhé zimě jsem si na rehky zahradní vzpomněl a byl jsem zvědavý, zdali se na nové hnízdiště letos vrátí.
V minulém týdnu, když jsem byl u babičky na dvoře kontrolovat nově pověšené budky, tak jsem po chvlíli uslyšel rehkovu veselou písničku. Jeho přítomnost mě moc potěšila a na druhý den jsem se rozhodl, že za ním přijedu i s dalekohledem a fotoaparátem.
Po krátké provokaci nahrávkou se sameček objevil na okapu, pod kterým v minulosti hnízdil lejsek šedý nebo kominíčci a za chvíli si vyzpěvoval z mohutného ořechu na dvoře.
Na moment se dokonce objevila i jeho samička a poté sameček posedával kousek ode mě na plotu a z plotu sletoval sbírat potravu na trávník.
K mému překvapení se později sameček několikrát podíval i do nově pověšené budky.
V těchto dnes se sameček rehka zahradního stále drží v okolí našeho dvora a vypadá to, že i letos si někde se samičkou vyberou místo k hnízdění.
Hnízdo bych chtěl letos najít a doufám, že hnízdění dopadne opět úspěšně.
Všechny fotografie jsou pořízený digitálním kompaktem přes stativový dalekohled (digiscoping).
6. dubna 2010 v 21:51 | Ritchi
Jak je uvedeno v hlavním titulku, dnešní slunečné a větrné odpoledne jsem strávil s modráčkem.
Někdo by určitě raději trávil odpoledne s modráčkem tekutým, jako je například Modrý Portugal, ale já jsem měl to štěstí a zcela náhodou jsem narazil na modráčka z ptačí říše.
Slavík modráček je menší a vzácnější příbuzný našeho mistrného zpěváka, slavíka obecného.
Zpívat dokonale jako slavík obecný nedokáže, zato krásné zbarvení ve kterém k nám na jaře přilétá, by mu mohl obecný slavík závidět.
Dnes, v odpoledních hodinách jsem se na kole vyrazil podívat po čejkách, kousek za město.
Sluníčko svítilo, obloha byla téměř vymetená, jen silnější vítr kazil pocit ideálního počasí.
Jak tomu bývá v odpoledních hodinách, ptáci moc aktivní nebyli a zarazil mě až zajímavý, mně neznámý zpěv z rákosiny, kousek od polní cesty.
Ve zpěvu jsem nejprve poznal hlas rákosníka, ale poté zpěvák začal opakovat jednu sloku, napodobil sýkoru a mě napadl slavík modráček.
Modráčka jsem na chvíli zastihl už minulý týden u nás na rybnících a uvědomil jsem si, že u této rákosinky bych si ho mohl mnohem lápe prohlédnout.
Odparkoval jsem proto můj bicykl, vytáhl dalekohled s foťákem a zkoušel jsem se k tajemnému hlasu od prostřed rákosinky přiblížit.
Po chvíli jsem opravdu nízko nad zemí pozoroval krásně vybarveného, zpívajícího samečka slavíka modráčka!
Modráček se nebojácně ozýval jen několik metrů ode mě a já si ho mohl najít stativovým dalekohledem a kochat se jeho krásou.
Při zpěvu se mu parádně zvětšovala bílá skvrna uprostřed modrého hrdla, ohraničeného oranžovým a bílým lemem.
Občas se také při zpěvu vynesl nad rákosinu a třepotavým letem se vždy zpátky snesl dolů do porostu. Tato podívaná se několikrát opakovala.
Při důkladném prohlížení jsem si všiml, že má na levé nožce stříbrný kroužek. Zajímalo by mě, komu a kde se podařilo tohoto zpěváčka okroužkovat.
Modráček si při zpěvu později začal dělat i přestávky na občersvtení. Vždy seskočil ze stábla na zem a při občasném pobíhání sbíral potravu. Tímto chováním mě připomněl například červenku, která patří do stejné čeledi - Drozdovitých.
Čas ubýhal a ani jsem si neuvědomil, že jsem modráčka s nadšením pozoroval téměř tři hodiny.
Nad hlavou mi za tu dobu kroužil čáp černý na kterého dělal vzdušné manévry luňák červený s kání lesní, protahoval orlovec říční, husy velké a kousek ode mě o sobě dávali vědět bramborníčci černohlaví.
Z nenápadné mokřinky jsem zvedl také tři lindušky luční, přeletovali konipasi bílí a nakonec se objevili i čejky, které byly původně mým cílem.
Kdyby se takhle vydařilo každé opoledne strávené v terénu, vůbec bych se nezlobil...
Na závěr přikládám video. Bohužel kvůli větru jde špatně slyšet modráčkův zpěv.
5. dubna 2010 v 17:37 | Ritchi
Botanika není moje silná stránka, ale jako milovník přírody jsi v terénu "zeleného" všímám také.
Každé jaro se chodím na svá oblíbená místa kochat prvním vykveteným podbělem lékařským, do žluta zabarvenou step květy hlaváčku jarního nebo fialovým koniklecem, který nacházím začátkem dubna na prohřáté stráni.
30. března 2010 v 22:58 | Ritchi
Při mapování šplhavců jsem si všiml u jedné hezky vystouplé dutiny na dubu, samičky strakapouda velkého.
Z jejího opatrného chování u dutiny, která bude letos nejspíš sloužit jako rodné místo jejích potomků, to vypadalo, jako by se tam letos dívala poprvé...
29. března 2010 v 15:51 | Ritchi
Březen utekl jako voda a od začátku měsíce se na mém blogu nic nezměnilo.
Těm, kteří občas zvědavě kliknou na odkaz s mým blogem, se proto omlouvám.
Důvod je ovšem prostý. Jaro definitivně zvítězilo nad zimou a venku to opravdu stojí za to. Dá se říct, že se to venku ze dne na den mění.
Ptáci se postupně vracejí ze zimovišť na svá hnízdiště a přes naše území jich v posledních dnech protahuje opravdu velké množství.
I naši hnízdiči, co zimovali někde v teple, se z ničeho nic objevují a většinou nám svým hlasem připomenou, že už se vrátili z daleké cesty.
V posledních dnech tomu tak třeba bylo u kominíčků (rehek domácí), zvonohlíků, budníčků, bramborníčků apod.
Už se dokonce u nás objevují i vlaštovky, čápi, dudci a jiní ptáci, kteří zimují až v daleké Africe.
Navrátilci se po příletu hned soustřeďují na hnízdění, takže je můžeme pozorovat jak třeba zpěvem obhajují svá teritoria, předvádějí parádní svatební lety nebo různě tokají a bojují o samičky svého druhu.
Jeden z těchto projevů jsem měl možnost pozorovat u nás na rybnících.
Tokem učarovaní kulíci říční si mě moc nevšímali a nechali se jen z několika matrů natočit při hromadné šarvátce na dně vypuštěného rybníku.
Naši hnízdiči, kteří jsou naopak po celý rok stálí, se už starají o svá hnízda a mnoho z nich už sedí na snůškách.
Zajímavostí a zážitků se od mého posledního příspěvku nahromadilo hodně a nezvládnu je tady popsat, proto je alespoň nahradím fotkami pořízené většinou digiscopingem (kompakt+stativový dalekohled).
V půlce března se zdržovala na Tvrdonicku dospělá labuť zpěvná. Tuto seveřanku jsem měl možnost u nás pozorovat zatím podruhé v životě.
Na Jarohněvickém rybníku u Dubňan se v Březnu zdržovalo kolem dvou tisíc hus polních a běločelých. Převažovaly husy polní, některé husy v hejnu měly i odečítací límec.
Jednu husu polní a běločelou se mi podařilo odečíst a nejspíš se jednalo o ptáky kroužkované v Německu nebo Nizozemsku.
Den na to, jsme v Jarohněvicích s kamarádem Romanem mezi husami našli dokonce hejnko 9ex. bernešek bělolících, které následující den Roman pozoroval pro změnu na pískovnách u Adamova (SK).
Aby nebylo kroužků málo, tak se nám ukázal kroužkovaný loňský (2009) orel mořský. Podle barevných kroužků se dá určit země původu a rok kroužkování.
Potěšili také protahující jeřábi popelaví.
Nad hnízdišti v těchto dnech tokají krásní dravci- motáci pochopi. Na obrázku je tmavě vybarvený samec.
Téměř na každém rohu můžeme již slyšet zpívat moje oblíbené rehky domácí-kominíčky. Toto jaro jsem je měl zatím možnost několikrát pozorovat i s příbuznýma bramborníčkama černohlavýma, jak chytají z vyvýšených míst hmyz.
Strkapoud prostřední, tento vzácnější druh strakapouda tolik často vidět není, ale můžeme od března do dubna slyšet jeho typické naříkavé křičení ze starých lesů, nejlépe v blízkosti vody.
1. března 2010 v 11:49 | Ritchi
Uplynul týden od mého posledního příspěvku a já se hlásím s novým premiérovým pro březen.
Za poslední týden to venku neskutečně ožilo a já se mohl kochat neuvěřitelně rychlým nástupem předjaří.
Sníh nám tady na jihu téměř zmizel a led z větších ploch rybníků též ustupuje.
Objevili se "domácí" husy velké na hnízdištích, čejky se špačkama, konipasama a skřivanama obsadili podméčené pole a louky a do večerní pohody jsem již slyšel zpívat kromě kosů i drozda zpěvného.
Na Slovensku se dokonce objevila první vlaštovička a opravdu to vypadá, že se jaro chystá vystřídat paní zimu.
Kromě výše zmiňovaných druhů se mi v týdnu povedlo pozorovat např. tokající orly mořské, letos prvně husici liščí, severské husy na nocovišti, zpívajícího ťuhýka šedého a můj rekordní počet morčáků velkých (přes 60ex.).
Hezky jsme si prohlédl také bubnujícího stráčka (strakapoud malý) a v jeho blízkosti se několikrát ozval jeho větší bratranec strakapoud prostřední.
Tyto dva druhy šplhavců jsem se přes můj dalekohled pokusil zdokumentovat. Bohužel ještě na něj nemám adaptér, tak omluvte kvalitu.
Silné a rychlé bubnování strakapouda malého. Nejprve jsem myslel, že je to zvuk sbíječky ze stavby. Zajímavé, jak silný zvuk dokáže udělat pták velikosti vrabce.
A strakapoud prostřední
21. února 2010 v 1:15 | Ritchi
Po několika po sobě jdoucích dnech, kdy se výrazně oteplilo a roztálo velké množství sněhu, jsem dnes cítil ve vzduchu takovou předjarní atmosféru...
Na této atmosféře mají určitě také podíl zpívající drozdi brávníci a ostatní drobní pěvci, kteří se stále drží mezi domy u krmítek.
Na webu se také objevilo od ornitologů první pozorování poslíčků jara jako jsou např. špačci a skřivani.
Určitě se zima ještě nevzdává, ale myslím si, že jaro už pomaloučku otevírá vrátka...
14. února 2010 v 20:48 | Ritchi
Ještě včera jsem ve článku psal, že není co psát aktuálního o ptácích.
Po dnešku je tomu ovšem jinak.
Po více jak týdnu jsem dnes vyrazil směr Mutěnické rybníky.
Při poslední návštěvě této lokality (6.2) se mi poštěstilo letos už podruhé pozorovat přeletujícího bukače velkého.
Pozorování tohoto vzácného ptáka, který se u nás na soustavě rybníků pokouší zimovat, mě pokaždé potěší a zlepší mně náladu.
Dnes, po příchodu na místo, u kterého jsem bukače naposled pozoroval mě však čekal šok.
Na břehu nezamrzlého náhonu, kousek od cesty, jsem si všiml uhynulého ptáka, který byl hnědě zbarvený.
Celkem ve mně hrklo, protože jsem si uvědomil, že se nejspíš jedná o zmiňovaného bukače a proto jsem neváhal a vyrazil k tělu.
Bohužel, moje myšlenka byla pravdivá a uhynulý pták byl opravdu bukač velký.
Hlavu měl ve vodě, proto jsem ho vytáhl celého na břeh a důkladně si ho prohlédl a nafotil.
Byl hodně vyhublý a podle vzhledu nebyl dlouho mrtvý.
Nejspíš doplatil stejně jako káňata, volavky popelavé a možná i ledňáčci na velmi špatnou nabídku potravy v této pro zvěř kruté zimě.
Nález uhynulého jedince mého oblíbeného druhu mě hodně zamrzel a z terénu jsem se dnes vrátil výjímečně ve špatné náladě.
Zima si vybírá svou daň, proto mně letošní zimu nejspíš skončila šance pozorovat bukače, který spestřoval svým výskytem jalovou zimní atmosféru Mutěnických rybníků.
Doufám tedy, že se s příchodem jara vrátí i tento zajímavý druh.
Při zpáteční cestě mně ještě hezky zapózoval ve své dutině puštík obecný.
13. února 2010 v 19:34 | Ritchi
Jelikož můj blog není jen o ptácích, o kterých stejně nemám poslední dobu co psát, vybral jsem několik fotek z letošní zimy.
Zima je sama o sobě takové smutné období, ale když občas vyjde sluníčko, krajina hned chytne veselejší náladu a člověku je lépe.
Mám raději teplé období, ale i mrazivý slunečný den má své kouzlo.
4. února 2010 v 21:41 | Ritchi
V minulých článcích jsem věnoval pozornost hlavně pěvcům stahujícím se za potravou mezi domy.
Nejsou to však jen pěvci, kteří se stahují mezi obydlí.
Kvůli letošní zimě, kdy teploty často klesají i pod 10 stupňů celsia a sněhová pokrývka je už nějaký ten pátek, jsem všiml neobvyklého chování u některých zvířat.
Zajíc nám chodí za činžák na klásky kukuřice, které jsme mu nachystali, poštolka přilétá a nejspíš i zkouší lovit pěvce u krmítek, kalousy ušaté vcelku pravidelně vídám po setmění jak poletují v ulicích pod osvětlením a také nejspíš zkouší lovit mezi domy.
Dnes mě nejvíce překvapil ťuhýk šedý, který seděl v koruně vysokého topolu za mateřskou školkou a vyhlížel svou kořist.
Určitě nejen těmto druhům toho v nynějších extrémních podmínkách moc nezbývá a musí se stěhovat za potravou i do takových míst, která jim nejsou přirozená.
2. února 2010 v 12:22 | Ritchi
Tentokrát jsem si zajel za ptáky mimo domov.
Vlastně, ne jen za ptáky, ale i za kamarádem Frantou, který si už od léta ve dnech, kdy neměl co na práci, budoval kryt, ze kterého se v těchto dnech dají parádně pozorovat i fotit ptáci.
Počasí bylo celé dopoledne slunečné, tak jsem se rozhlodl, že odpoledne za ním vyrazím.
Hned po mém příjezdu jsme vyšli na místo.
Překvapením pro mě bylo, že hned po našem zalezení do krytu nastalo parádní divadlo.
Jen několik centimetrů před námi neúnavně přiletovali tři druhy sýkor- koňadry, modřinky a babky.
Po pár minutách jako vrtulník přilétl krásný sameček strakapouda velkého, kterého jsme si prohlíželi jak prohazuje semena slunečnice a jiných ptačích pochutin.
Již z dálky jsme uslyšeli hlas sojky. Vůbec by mě nenapadlo, že se nám ukáže, ale opak byl pravdou.
Tiše přistála u nachystaného masa před krytem, potichu si párkrát ozvala zajímavým hlasem a dala se do žrádla. Z takové blízky jsem si ještě nikdy sojku neprohlédl.
Zajímavé bylo, pozorovat chování ptáků.
Po asi hodině pozorování a focení se najednou začali ozývat sýkory a před krytem byl klid.
To se nám moc nezdálo a tušili jsme, že někde na blízku bude predátor.
Netrvalo dlouho a nedaleko před krytem si sedla do koruny trnky samička krahujce.
Napjatě jsme čekali co se bude dít dál. Najednou se zvedla a namířila si to nízkým letem přímo na kryt. Ukázala nám krásně roztažený rýdovák a jen kousek před námi to zatočila vedle krytu na keř, ve kterém se před ní skrývaly sýkorky. Ulovit se jí ovšem nepodařilo nic.
K dokonalosti jen chybělo, kdyby se jí sýkorku podařilo ulovit a v celé své kráse by se nám ukázala na zemi před krytem, ale to už by jsme chtěli asi moc...:-)
Kromě krahujce, který ještě několikrát kolem krytu operoval, se nám poblíž krytu ukazovali i káně, které Frantovi na újeď přiletují také, ale asi byli ještě z minulého dne nažrané a moc se jim ke krytu nechělo.
Jinak nad krytem přeletoval datel a jikavci, na keřích posedávali strnadi obecní s hýlama a ty dvě hodiny v krytu utekly jako voda.
Frantova žena Lidka nás pak příjemně rozmrzla horkým svařeným vínem, pokecali jsme a já odjel spokojeně domů.
Zde hledá