Ritchi-ho - Články

Rybák velkozobý (Hydropogne caspia)

Wed, 04 Apr 2012 12:36:10 +0200

Jednoho z největších rybáků, který se od většiny ostatních liší nápadně silným, krvavě červeným zobákem, můžeme v těchto dnech pozorovat protahujícího přes naše území. Jak je již z nadpisu článku zřejmé, řeč je o rybákovi velkozobém "mrkvozobém". Kolegové na Slovensku jej nazývají zajímavým názvem Čegrava veĺkozobá.

Tento krásný rybák velikosti racka bouřního, u nás pravidelně protahuje jak za jarního tahu, tak i na podzim a jeho zimoviště se nachází v západní Africe. Příležitostně však zimuje i u Středozemního moře. Nad pevninou táhne zčásti a sleduje řeky, přelétá Z Saharu.

Potravou rybáka velkozobého jsou převážně ryby, které údajně v době hnízdění loví od kolonie (hnízdí i v koloniích) až několik desítek kilometrů ! Hlas rybáka velkozobého je podobně drsný jako hlas volavky.

Na apríla tohoto roku jsem měl s kolegou možnost na dvou lokalitách na Hodonínsku pozorovat celkem 4 dospělé exempláře velkozobého rybáka. Na první lokalitě odpočívali tři jedinci u zaplaveného pole a nechovali se vůbec nějak bojácně. S kolegou nás k sobě pustili na vzdálenost vhodné k lepší dokumentaci.

Večer stejného dne, jsem se s kolegou pohyboval na rybniční soustavě jen několik málo kilometrů jižněji vzdálené od první lokality. Nad odpuštěným rybníkem jsme letos prvně pozorovali lovící hejnečko vlaštovek, lovící čápy černé s volavkami, ale také dalšího (čtvrtého) jedince "čegravy".

Tentokrát nám předváděl jeho lovecké schopnosti a nedělalo mu problém přiletět až nad naše hlavy. Rybák se neozýval a lehkým, uvolněnějším letem než u ostatních rybáků pátral nad rybníkem.

Možná je to jen můj dojem, ale jakoby se rok od roku zvyšovalo pozorování velkozobých rybáků na našem území v době tahu (převážně jižní Morava a jižní Čechy). Za nedlouho čegravy předají štafetu dalšímu pravidelnému migrantovi - rybáku černému, který se u nás objevuje ve větším množství.

Hranostaj

Sat, 05 Nov 2011 18:16:11 +0100

Je sobota dopoledne a po pracovním týdnu jsem natěšený vyrazit do přírody.

Venku je sice příjemných 17 stupňů pana Celsia, ale sluníčko se moc ukazovat nechce.

Po obědě balím fotoaparát s dlouhým teleobjektivem, kapesní dalekohled, sedám na kolo a mažu nad město do polí, kolem kterých mám v plánu vyrazit na rybníky.

Jízda netrvá ani 15 minut a jsem v pozoru. Předemnou na okraji silnice vidím pohyb drobného tvorečka.

Svojí barvou dokolane splývá s podmítnutým polem a jeho štíhlé drobné tělíčko stále pendluje mezi silnicí a zarosteným příkopem. Najednou udělá tři bleskurychlé skoky a mizí v hromadě posečené rákosiny.

Netrvá mi dlouho abych poznal, že mám čest pozorovat překrásnou šelmičku naší přírody - lasici hranostaj.

Z krosny okamžitě tasím foťák s dalekohledem a zkouším přijet blíž. Opírám kolo o nejbližší strom a tiše našlapuji k místům, kde jsem lasičku viděl naposled.

Nedaleko místa je sběrný dvůr a na to, že je sobota odpoledne je provoz aut s vozíkama solidní.

V pásu vysokých travin u krajnice slyším pohyb. Jsem ve střehu a přestávám vnímat vše kolem. Po chvíli opravdu pozoruji na pár metrů hranostaje !

Ladně se proplétá vegetací a své štíhlé tělíčko využívá k prohledání každé díry hraboše či jiného drobného hlodavce, každou chvíli zastavuje, panáčkuje a ohlíží se kolem sebe.

Adrenalin ve mě stoupá a téměř ani nedýchám. Za okamžik jej zase pozoruji, jak prohledává patu mohutné vrby.

Využívám pujčeného aparátu a pokouším se cvakat. Zaostřit je však značný problém. Lasička je neposeda a po každém mém prudkém pohybu mizí v nejbližším hustém porostu trav a polehlém rákosí.

Lasička nadále kopíruje porost na okraji silnice, jsem jí v patách a pořizuji další snímky.

Chvílemi je lasice tak blízko, že ji ani nedokážu natlačit do záběru. Kolem nás intezivně projíždějí auta a mám o ni docela strach. Už mnoho lasic jsem na vlastní oči viděl zahynulých pod koly aut.

Lasičku doprovázím do té chvíle, než pár metrů od nás zabrzdí auto a vyleze z něj značně opilý chlapík.

Nejspíš se vrací ještě z pátečního flámu a barva jeho tváře se dá srovnat s barvou klepet raka říčního.

Chlapík mě zastavuje a chce si povídat o ekologii a zemědělství.

S lasicí hranostaj se člověk setká v přírodě velmi málo a každé takové blízké setkání je obrovským zážitkem pro každého milovníka přírody, proto nemám vůbec náladu ani myšlenky probírat zrovna téma vhodné k debatě po 5ti pivech.

Pána proto slušně posílám do postele a pokouším se opět najít drobnou šelmičku.

Mezi naší konverzací však už uteklo minimálně 5 minut a hranostaj už může být fuč. Lokalitu tedy ještě chvíli objíždím, ale bez výsledku.

Při posledním pátracím pokusu však lasičku zahlédnu. Dlouhými skoky mizí v porostu, někde pod betonovou skruží.

Možná si šla schrupnout do svého úkrytu nebo se jí podařilo ukořistit nějakého hlodavce.

Domů se poté vracím kolem tradičního zimoviště kalousů ušatých. Těchto sov na břízách posedává asi 15 a já se spokojeně vracím domů.

Z pořízených snímků se bohužel nic moc nepovedlo, ale i přesto bylo tohle asi půlhodinové divadlo jedním z mých největších letošních zážitků v přírodě.

Upupupupa

Mon, 04 Jul 2011 14:31:14 +0200

Nadpis skrývá latinské jméno jednoho z našich nejpěknějších ptáků - Dudka chocholatého (upupa epops).

Dudek je svým vzhledem nezaměnitelný pták z řádu srostloprstých, kam se řadí také např. vlha pestrá, ledňáček říční či mandelík hajní. Všechno jsou to tedy ptáci vzhledem atraktivní, proto jsou také oblíbení u fotografů přírody.

Velikostí se rovná hrdličce zahradní, je oranžovohnědě zbarvený s fešáckou chocholkou, kterou umí při vzrušení parádně roztahovat. Křídla a ocas má v černobílé barvě a při jeho třepotavém motýlím letu působí kontrastně.

Dudek se živí převážně hmyzem a jeho larvami, který s oblibou hledá na obnažené zemi (lesní cesty, mýtiny apod.), k tomu má přizpůsobený zobák, jenž je delší, tenký a mírně zahnutý. Jeho zimoviště se nachází v tropické Africe a přilétá k nám od konce března. Za tahu jej můžeme zastihnout na různých místech, někdy i přímo na okrajích měst.

Po příletu dudci obsazují vhodná teritoria a v toku se ozývají daleko slyšitelným "pupupu" nebo také "dududu". Zkrátka hlasem, podle kterého je také pojmenován. U hnízda se ozývá drsným a chraplavým hlasem.

Hnízdo mají vždy v dutině, většinou stromové. Mimo dutiny stromů byla zjištěna hnízda také pod kořeny stromů, v zemních norách, hromadách klestí, v pařezech, ve skalních dutinách atakdále. Hnízdí od půlky dubna do konce června - začátku července a hlavní odlet je koncem srpna - září.

Dudek se vyskytuje roztroušeně po celé ČR, při posledním mapování početnosti (2001-2003) byla v ČR odhadnuta hnízdní populace 70-140 párů. Zdá se, že se v posledních letech stavy dudků zvyšují .

V červnu letošního roku se mi při objížďce vhodných lokalit na jižní Moravě poštěstilo najít dvě obsazené stromové dutiny. Byly od sebe vzdáleny 1400 metrů, obě byly pravděpodobně starými dutinami strakapouda velkého, směřované jižním směrem a obě se necházely v dubu. První asi 8 metrů, druhá asi 4 metry vysoko.

U obou případů jsem dudky zastihl již při krmení mláďat. U první dutiny dudci teprve začínali s krmením, druhou jsem našel asi o 14 dní později a mláďata už byla poměrně velká. Jedno bylo dokonce vypadlé pod dutinou. Důvodem bylo nejspíš málo místa v dutině pro více mláďat a největší bylo tedy vytlačeno.

Oba páry si vybraly podobné prostředí s množstvím cest a s mýtinou v sousedství. Přestože se obě hnízda nacházely blízko lesních cest, tak se dudci chovali velmi nenápadně. Ani intenzita krmení nebyla podle mého pozorování tak častá, jak se uvádí.

Důvodem však mohla být omezená potravní nabídka či opatrnost starých ptáků.

Z krytu jsem nahlédl do jejich soukromí. Ptáci na kryt nějak extra nereagovali a krmili. Většinou starý pták velmi nenápadně přiletěl s potravou poblíž dutiny, kontaktně se ozval chraplavým hlasem (jednou dokonce tiše zadudal), za chvíli se přilepil na kmen k dutině, bleskově zakrmil a odlétl. Když se mu nezdálo prostředí bezpečné, tak dokázal zakrmit v letu ve stylu kolibříka (viz jediné moje video).

Po dokumentačních snímcích a videu jsem se už na lokalitách moc neukazoval. U první dutiny vyvedli dudci své mladé úspěšně - můj známý myslivec pozoroval rodinku, poblíž lokality, jak typicky sbírá potravu na polní cestě. Druhá rodinka byla úspěšná také.

I přestože byl v letošním roce na jižní Moravě "chroustí rok" (chrousti jsou oblíbená potrava dudka) a mohl mít na dudky příznivý vliv, tak se zdá, že se dudkům u nás začíná opět líbit a snad se s tímto hezounem budeme brzy setkávat častěji, jak tomu bylo dřív.

Přidávám ještě jedno vlastní video a druhé, kvalitnější video, kde je dobře slyšet chraplavý hlas starých ptáků v blízkosti netradičně umístěného hnízda. Druhé video sdílím z youtube.com.

Léto začíná

Sun, 03 Jul 2011 18:05:02 +0200

Léto nám začíná nepříznivým počasím, které mě přinutilo opět rozhýbat blog.

Během jara jsem se ve svém malém volném času věnoval hlavně pozorování, focení a flákání se v přírodě, ale to není žádná novinka.

Pořídil jsem si dokonce o něco delší objektiv než byl doposud můj seťák a tím pádem se snad i zlepšila moje dokumentace. Snímků se mi z toho flákání nahromadilo celkem dost, takže se snad častěji přinutím sem něco nahodit.

Foťák se mi zrovna nedávno podařilo utopit, takže než bude opět v provozu (v to doufám), tak budu mít alespoň více důvodů se přehrabávat v archívu.

Když se mrknu do mojí složky v pc "terén 2011", tak víkendy jsem zatím trávil hlavně v okolí bydliště, přes týden si vozím dalekohled s foťákem do Brna. I v Brně jsem navštívil několik příjemných a moc hezkých lokalit a potvrdilo se, že v Brně nejen pěkný holky maj...

Asi dva týdny zpátky jsem se třemi kamarády navštívil jižní Slovensko a kousek Maďarska. Čundr to byl fajnový, zážitků a foteček je habaděj. Ale o tom už bude samotný článek.

Jdu se tedy kroutit nad prvním článkem.

Pěkný den

Probuzení

Sat, 26 Mar 2011 14:23:08 +0100

Přestože to venku začíná všechno růst, rašit, cvrlikat, tokat a pářit se, tak jsem se rozhodl ozvat všem mým věrným fandům nebo i nevěrným "kolemjdoucím" návštěvníkům.

Vím, v posledním příspěvku jsem něco slíbil, to jsem však nedodržel. Nebyl čas, nebyla ani chuť. Jsem holt osoba nespolehlivá. No, snad se to časem zlepší... :)

Pojďme k článkům. Něco mám v šuplíku rozepsané, něco mám uloženo v mé děravé palici.

Většinou mě články napadají přímo v terénu. To však po příchodu domů nezaznamenám a většinou zapomenu.

Nevadí, na romány není moc čas, takže se budu snažit více psát kratší příspěvky. Uvidíme jak to půjde...

Do mých oblíbených odkazů přidám pár nových pisálků. Dnes si dovolím přidat kamarádku Šárku Adámkovou, která se rozhodla pořídit fotoblog.

Tak, šup k tématu.

Jak jsem psal v úvodu, venku se rozjíždí jaro a pro mě je tohle roční období to nejkrásnější a nejoblíbenější.

Pozorování prvních kvetoucích rostlin, prvních přiletujích ptáků a všeho co k předjaří a k začátku jara prostě patří, je mojí srdeční záležitostí.

Přes pracující týden bydlím v Brně. Mám to štěstí, že asi 100 metrů nad barákem je velice pěkná přírodní rezervace, kde v těchto dnech kvete velké množství konikleců a ve volné chvíli velice rád utíkám na tohle místo.

O této lokalitě jistě ještě někdy padne samotný článeček, ale dnes už ne.

Razím do přírody, tak užívejte jara !

Gaučing

Tue, 11 Jan 2011 00:36:28 +0100

Zrovna jsme projížděli po lesní silnici a já ospale a tupě hleděl z okýnka autobusu.

Les byl po ránu také ospalý, ale já měl čerstvě odbouchanou poslední noční směnu a očekávaný víkend přede mnou.

Při tom přemítání nad víkendem jsem však zrakem narazil na věc, která mi v tom lese nějak neseděla.

Byl to obří gauč, který stál u lesní cesty, kousek od silnice.

V dnešní době, kdy je na každém rohu sběrný dvůr, jsem nějak nepochopil, kdo si dal tu práci a s tímto obřím gaučem se otravoval až někam do lesa ?

Považoval to ten dotyčný jako nějakou provokaci nebo si jen chtěl nachystat místečko na odpočinek při podzimních houbařských toulkách?

Odpověď na tuto otázku už se asi nedozvím, každopádně si počkám až se venku oteplí a s pivkem v batohu vyrazím do lesa relaxovat.

Proč tento namáhavý čin nevyužít a neudělat si "lesní gaučing" ? ...

Nový rok 2011

Thu, 06 Jan 2011 20:30:54 +0100

Namasté,

po dvou měsích se opět hlásím tímto exotickým pozdravem.

Stejným názvem se totiž jmenuje kniha od mých oblíbenců z kapely Wohnout (Matěj a Jan Homolovi - Namasté babá, aneb kapela v Indii), kterou všem doporučuju a zároveň děkuji Ježíškovi, že ji uložil pod ten správný stromeček.

Po dvou měsících mého neblogaření se toho v terénu odehrálo jistě hodně, bohužel od konce září přežívám v Brně a na vycházky do přírody už není tolik času.

Volný čas svým koníčkům ovšem věnuju, proto se tady snad časem objeví nějaké novější fotečky a možná i nějaké reporty, nyní už z loňského roku 2010.

V novém roce bych se chtěl k blogaření vrátit a snažit se ho méně zanedbávat.

Také jsem přemýšlel o jiné webovce, ale nechce se mi zase něco začínat od úplného začátku, proto zůstávám na blogu.

Časem bych chtěl tento blog více překopat a dát mu trochu jinou podobu, která nebude jen o přírodě, ale také například o hudbě a jiných mých aktivitách.

Na závěr bych chtěl popřát Vám a blogu všechno nejlepší v novém roce a snad bude rok 2011 ve všem lepší, než ten minulý.

Ritchi

Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium)

Sun, 24 Oct 2010 09:53:37 +0200

Zápřednice jedovatá je největší zápřednice v Evropě.

V ČR byla ještě nedávno vzácná, nyní se na našem území rozšiřije.

Tohoto nehezkého pavouka, který zaujme zejména mohutnými červenými chelicerami můžeme najít v nížinách hlavně jižní Moravy a středních Čech.

Vyskytuje se na otevřených stanovištích, kde vyhledává vysokou trávou, suché louky, stráně, okraje cest apod.

Už podle druhového názvu je jasné, že je tahle potvůrka jedovatá, média však opět udělala z komára velblouda a pro člověka není nějak zvlášťnebezpečná.

Přesto nebude její kousnutí (stejně jako u většiny našich pavouků) nic příjemného.

Nejčastěji se vyskytuje ve vysoké trávě, kde si vytváří na vrcholcích trav zámotky, ve kterých přeživá.

V letošním roce jsem s kamarády zjistil zápřednici na několika místech jižní Moravy a zdá se, že na některých lokalitách je velmi běžná (Pálava, Bzenecko, Hodonínsko, Miloticko).

Více o zápřednici zde : http://www.naturabohemica.cz/cheiracanthium-punctorium/

Tchoř tmavý (Mustela putorius)

Mon, 04 Oct 2010 08:48:26 +0200

Asi málokomu se v poslední době podařilo tuto lasicovitou šelmičku pozorovat v naší přírodě.

Nejen kvůli tomu, že je tchoř noční lovec a rád se pohybuje na vlhkých, podmáčených a zarostlých místech, ale také kvůli tomu, že se na mnoha místech Evropy vyskytuje již velmi vzácně.

Výrazným znakem je charakteristická obličejová maska, tvořená velkými bílými plochami, která tchoře odlišuje od fretky a jejich společného křížence.

Tchoři si svá území značkují pomocí olejovitého, žlutě zbarveného výměšku řitních žláz, který je vyhlášený svým ostrým zápachem. Jsou-li napadeni používají jej tchoři jako obrannou "chemickou zbraň".

Tchoř tmavý je zdatný lovec, který se pohybuje většinou v noci a sám.

Loví potkany, myšovité hlodavce, králíky a zajíce, ptáky, žáby včetně ropuch, které jsou pro mnoho jiných zvířat nepoživatelné, ještěrky i hady. Je to sice malá, ale nebezpečná šelma, která často usmrtí celý vrh své oběti, ale sežere z něj pouze jedno či dvě zvířata.

Mnohdy podniká loupeživé výpravy do kurníků, kde usmrtí velké množství drůbeže, než ho hysterické kdákání zažene na ústup. Tchoři jsou nebojácní lovci a často napadají i kořist, která je mnohem větší než oni. Úlovek usmrcují kousnutím do týlu. Samci tchoře tmavého mají hmotnost jedenapůlkrát vyšší než samice.

Dříve se tchoři kvůli své kvalitní kožešině lovili pomocí loveckých psů.

Dnes údajně hlavně lesníci považují tchoře za vítaného pomocníka, protože je velmi užitečný v boji proti škodlivým drobným hlodavcům, bohužel z vlastní zkušenosti vím, že někteří z našich myslivců tuto nenápadnou šelmičku vůbec neznají a pletou si ji s běžnou kunou skalní, po které se nebojí vystřelit...

Na zdejších fotografiích se jedná o letošního (ještě nedospělého) tchoře tmavého.

Ostříž lesní (Falco subbuteo)

Fri, 27 Aug 2010 11:31:32 +0200

V loňském roce jsem se konečně dostal k hnízdu krkavců, o kterých jsem již dřív věděl, ale neměl jsem tušení, kde přesně hnízdí.

Krkavci údajně k hnízdění využívají pás vysokého borového lesíku, ohraničený mýtinami již několik let.

Jak už se ví, krkavci začínají s hnízděním v brzkých měsících a mladí ptáci hnízdo opouštějí ještě, když mnoho ptačích druhů nehnízdí nebo se teprve k nám vrací z teplých, krajů.

Takovým druhem je například sokolovitý draveček ostříž lesní, který k nám přilétá od druhé poloviny dubna z Afriky a s oblibou obsazuje hnízda krkavcovitých ptáků.

Přesně tento případ se odehrává minimálně třetí rok na zmiňovaném hnízdišti krkavců.

V loňském roce, když už staří krkavci vyváděli z hnízda své dorostence, jsem nad lokalitou pozoroval tokající pár ostřížů lesních. Krásní dravci využívali své pověstné rychlosti a s křikem proletovali nad lokalitou.

Robustnějším krkavcům to však nevadilo a za pár dní s mladýma hnízdiště opustili.

Když jsem několik dní poté hnízdo kontroloval, vyplašil jsem z něj dospělého ostříže.

Ostříži to měli dokonale naplánované a stoprocentně využité hnízdo mě velmi potěšilo.

Jelikož je ostříž velmi ostražitý dravec, hnízdiště jsem raději nenavštěvoval.

Když jsem však později hnízdiště kontroloval, zdálo se, že ho ostříži neúspěšně opustili.

Možná ještě náhradně zahnízdili, ale to už je ve hvězdách.

V letošním roce se krkavci na hnízdišti opět objevili.

Podle chování bylo zřejmé, že hnízdí, avšak loňské hnízdo v koruně borovice zmizelo a jejich nové hnízdo se mi dohledat nepodařilo.

Krkavcům jsem letos nevěnoval dostatek času, na to abych zjistil jak a kde hnízdí, ale po celé hnízdní období se na hnízdišti zdržovali a pravděpodobně i vyhnízdili.

Později jsem se dozvěděl od svého otce, že nad hnízdištěm pozoroval proletující ostříže.

Zdálo se tedy, že tomu letos nebude jinak a ostříži budou po krkavcích opět pokračovat.

Kvůli nedostatku času jsem se bohužel za ostříži nedostal, když jsem však koncem července projížděl kolem hnízdiště, nedalo mi to a do pásu borovic jsem vstoupil. Za chvíli nade mnou kroužil dospělý ostříž. Kroužil nenápadně vysoko nad lokalitou a jakoby jen z výšky kontroloval moje pohyby.

Tiše a maskovaně jsem se proto posadil na pařez na okraji mýtiny a čekal co se bude odehrávat.

Asi po půlhodině si mě dospělý ostříž přestal všímat a jen občas prolétl nad lokalitou.

Bylo mi jasné, že někde přede mnou se v koruně borovice nachází jeho hnízdo.

Netrvalo dlouho a nad lokalitou se objevil druhý, mnohem větší dravec.

Podle dlouhých širokých křídel a delšího rýdováku jsem ho určil jako včelojeda.

Nad hnízdištěm jen v klidu přeletoval a hnízdo ostřížů ho vubec nezajímalo, to však také nezajímalo ostříže, který se do včelojeda ve vzduchu pustil. Netrvalo dlouho a za prudkého křiku doráželi na včelojeda oba ptáci z páru.

Včelojed přidal na tempu a za chvíli byl pryč.

Ostříži se spokojeně vrátili nad hnízdiště a opět si rozdělili svoje úkoly. Jeden hlídá hnízdo a druhý obstarává potravu.

Takové teritoriální chování mě jen přesvědčilo o tom, že budou ostříži ještě hnízdit.

Po dvou hodinách ovšem nedošlo ke krmení, proto jsem se rozhodl hnízdo dohledat.

Pás lesa jsem procházel ostružináčím se zakloněnou hlavou a marně jsem vzhlížel do korun borovic.

Ostříži o mě jistě věděli, ale jen z dálky kontrolovali moje počínání.

Podle trusu a vývržků jsem dokonce našel místo, na kterým pravděpodobně dospělí ptáci nocují, ale hnízdo stále nic.

Až téměř na okraji lesíku jsem si všiml v koruně vysoké borovice kulovitého hnízda, které bylo shodné s loňským krkavčím. Téměř jistě šlo o letošní hnízdo krkavců, které se mi nepodařilo na jaře najít.

Pod hnízdem jsem však nenašel žádné stopy a ani dalekohledem jsem v hnízdu neviděl žádný pohyb.

Lokalitu jsem tedy bez úspěchu opustil.

Za dva dny jsem se v odpoledních hodinách tiše k hnízdišti přijel podívat.

Bylo slunečné, bezvětrné počasí a v borovém lesíku vládlo ticho.

Občas se ozvala žluva nebo si tiše zazpíval budníček. Jen mladí strakapoudi se stále neúnavně honili po kmenech borovic.

V tichosti jsem si dalekohledem našel dobře ukryté, naposled nalezené hnízdo v koruně borovice.

Netrvalo ani tři minuty a prudkým letem proletěl mezi stromy ostříž, který si k mému překvapení sedl přímo na hnízdo.

Na hnízdě se dlouho nezdržel a velice nenápadně zmizel.

Hnízdo jsem rychle zvědavě prohlédl z jiného úhlu a světe div se ! Seděl na něm mladý ostříž v bílém prachovém peří.

Tohle zjištění mě velmi potěšilo a nebyl důvod se dál zbytečně na hnízdišti zdržovat.

Několik dní jsem k ostřížům nejezdil, ale i tak se mi dvakrát podařilo nad městem pozorovat dospělého ostříže, jak doráží na rojící se jiřičky s vlaštovkama.

Vzdušnou čarou byl od hnízda vzdálený dospělý ostříž něco přes jeden kilometr, takže pravděpodobně zaletoval svoji oblíbenou potravu lovit nad město.

Uplynulo několik dní a já se při projížďce lesem zastavil u hnízda.

Na vodorovné větvičce u hnízda seděli dva mladí ostříži s krátkýma ocáskama se zbytky bílého prachového peří na čerstvých krycích perech.

Mladí dravečci rostli jako z vody. Stejně tak rychle rostla i nervozita starých ptáků, kteří při mojí návštěvě posedávali přes mýtinu, v koruně vysoké borovice a neúnavně křičeli.

Na druhý den jsem se ještě vydal k ostřížům i s fotoaparátem a stativovým dalekohledem, abych si mohl dravce naposled zdokumentovat.

Mlaďoši však už neseděli u hnízda a na hnízdišti byl klid.

Po pár krocích v okolí hnízda se však opět spustila palba křiku starých ptáků a mě bylo jasné, že mlaďoši nebudou daleko.

A taky že nebyli.

Po chvíli se ozvali svým nenatrénovaným hlasem i mladí dravečci z okraje lesa.

Oba mladí ostříži seděli v koruně borovice a černýma očkama nechápavě zírali, copak se to děje.

Ostříže jsem si v deštivém počasí důkladně prohlédl, zvěčnil a rozloučil se s něma.

Oba mladí ptáci se již velmi podobali svým rodičům a jejich úspěšné vyvedení z hnízda mě udělalo velkou radost.

V duchu jsem si už jen představoval, jak v následujících dnech budou i s rodičema lovit vážky a vlaštovky nad nedalekýma rybníkama a v následujících týdnech se společně vypraví na cestu na jih, odkud se doufejme, opět na jaře vrátí do naší země...

Téměř všechny fotografie jsou pořízeny digiscopingem (tzn. foceno kompaktem přes stativový dalekohled). Bohužel si tento způsob dokumentace netyká s deštivým počasím, takže omluvte kvalitu fotografií.

Když den končí a ráno začíná aneb ranní ptáče dál doskáče

Fri, 06 Aug 2010 13:21:02 +0200

Zkouška sirén mi připomíná, že je první středa v měsíci.

V koruně dřezovce před domem, zpívá stehlík a ještě minulý týden by jeho zpěv přehlušilo pískající hejno rorýsů, ale dnes se zdá, že už jsou rosýsi někde jižněji.

Obloha je vymetená a chybí pár minut do západu slunce. Tyto letní večery mám moc rád a proto ještě vyrážím s dalekohledem na kole nad město.

Rorýsy nad sídlištěm opravdu žádné nevidím a nenacházím je ani v hejnu jiřiček na dvou místech.

Slunce pomalu ale jistě zapadá za Jarohněvický rybník a v údolí pode mnou letí pátravým letem ostříž. Letí směrem k budovám, nad kterýma se rojí jiřičky s vlaštovkama.

Sedá do koruny topolu a pozoruje okolí. Nejspíš by si ještě před setměním, rád ulovil něco k snědku.

Slunce je fuč a já jedu k domovu. Objíždím ještě letos nové hnízdo čápů bílých, na kterém nocují všechni tři mladí bociáni.

Občas ještě zaslechnu nad hlavou hlas pisíka a vodouše kropenatého s bahenním, jak si to někam míří za bahnem.

Přijíždím domů a překvapivě před naším loví mezi domy hejnko rorýsů. Tak přece, ještě nejsou všichni pryč.

Až doma si balím dalekohled a to je chyba! Chybí mi krytky a uvědomuju si, že jsem je nechal v terénu, na polní cestě. Venku už je šero a dnes už se mi nikam nechce. Nechávám to tedy na ráno.

Ráno vstávám pro mě netypicky po čtvrté hodině a chci stihnout východ slunce.

Jsem již za městem a je něco před pátou hodinou ranní. Sluníčko je ještě schované a venku ponuje šero a ticho.

Město ještě spí a jak potvrdila svatá Anna, po ránu je opravdu chladno. Je něco nad 10 stupňů.

Na východ slunce nečekám a mířím kolem opuštěných starých budov ke krytkám.

Ze střechy staré budovy mě zvídavě pozoruje panáčkující kuna skalní. Krásná šelmička, které pomalu končí noční lov a její šmejdění začíná vadit samičce kominíčka, která na ni doráží.

Údolí pode mnou je zahaleno v mlze. Mlha se rychle rozpouští a odhaluje stromy.

Krajina se začíná probouzet. Vedle v poli varuje bramborníček a o kousek dál spustila svůj zpěv cvrčilka zelená.

Od Jarohněvického rybníku slyším hlasy nocujících hus, které se každou minutu rozletí zpět do polí na pastvu. Dnes to určitě bude ještě před východem slunce.

Na polní cestě spokojeně nalézám krytky ze svého dalekohledu a vracím se zpět, abych mohl nafotit vycházející slunce.

Slunce je stále schované a když mačkám spoušť fotoaparátu, tak zjišťuji, že mi v něm chybí karta.

Vytahuji alespoň kompakt, ale v něm mi chybí pro změnu baterie. Této situaci se musím zasmát a rychlým tempem se vracím domů pro paměťovou kartu.

Vše zvládám a před očekávaným východem už stojím na hrázi Jarohněvického rybníku.

Nad rybníkem je stále hustá mlha a rozednívá se. Vodní ptactvo už je ve střehu a krajina má modro-růžový nádech. Je to krásná podívaná se zajímavou atmosférou.

Kolem proletuje hejno dvanácti vyplašených pisíků, za mnou se krátce ozve ledňáček a slunce pomalu vychází. Krajina ožívá a přibývají i ptačí druhy.

Z hladiny odlétají poslední nocující husy, od jihu přiletují volavky a nad hladinou se objevují vynikající letci rorýsi.

Fotím si východ a odjíždím jižněji na Mutěnické rybníky. Za mnou ještě odlétá z rybníku dospělý orel mořský a podobně jako já letí zkusit štěstí na jih.

Na rybnících je typické ráno. Kapky rosy mně velice rychle promáčí boty a z hladiny se ozývájí čiperné potápky malé. Žadonící mládě potápky roháče dostává od svého rodiče malou rybku a z rákosu se najednou ozve chřástal vodní.

Jeho hlas, podobný zakvičení čuníka, se do daleka rozlehne. Nad hlavou z nocoviště přeletují kormoráni a ranním sluncem krásně nasvícené volavky popelavé.

Sluníčko chvíli po východu nabírá na síle a začíná hřát. Pod druhým splavem na řece Kyjovce se třese mladý konipas horský a vedle něj podobně třepe ocáskem vodouš kropenatý.

Oba ptáci hledají mezi kameny nějaký hmyz.

Pokračuji dál podél Kyjovky. Na rybnících se již začínají shlukovat lysky do větších hejn a nad řekou často proletí ledňáček, který pravděpodobně ještě dokrmuje vyletěné mlaďochy.

Podél Kyjovky se občas ozve zpěv budníčka menšího a ozývá se několik strakapoudů malých.

U většího rybníku zaslechnu v rákosí sýkořice. Dostávám se k nim na krátkou vzdálenost, ale po chvíli nabírají výšku a letí pryč. Jsou to dva letošní ptáci.

Nad hladinou pokřikují rybáci obecní a ještě registruji hejno lovících rorýsů.

Lesem přijíždím domů a chystám se do práce.

Mám dobrou náladu a jsem rád, že jsem byl dnes výjímečně ranní ptáče.

Rehek zahradní - podruhé

Thu, 15 Jul 2010 11:55:09 +0200

Někdy v dubnu jsem tady psal článek o rehku zahradním, který nám po příletu vyzpěvoval kolem domu a já se ho tehdy marně snažil nalákat do budky.

Do budky se mi ho sice nalákat nepovedlo, ale rehek se alespoň proti loňsku přestěhoval k bližším sousedům a pravidelně nám vyzpěvoval z antény, drátu, ořechu či z komínu.

Jeho první letošní hnízdění se tedy pravděpodobně odehrálo u sousedů na dvoře. Hnízdo jsem však neobjevil.

Uplynul nějaký ten pátek a já si fotil před domem mladé lejsky šedé. Zrovna vyletovali ze svého hnízda pod okapem starého domu u lesa.

Staří lejsci nejraději lovili hmyz z protějšího travnatého břehu a jako ideální pozorovatelnu pravidelně využívali lavičku.

Neváhal jsem a když starý lejsek odletěl z lavičky nakrmit hladové krky svých mláďat, nehybně jsem zalehl asi 3 metry před lavičku do trávy, zaostřil si okraj desky a čekal.

Netrvalo dlouho a lejsek seděl na lavičce. Bohužel se posadil na druhý konec desky a na zaostřené části mě moc dlouho nezapózoval.

Překvapením bylo, když se na okraji lavičky objevil sameček rehka zahradního. Krátce si hvízdl a zmizel. Po chvíli jsem rehka opět pozoroval v souboji o potravu s lejskem šedým. Oba ptáci využívali stejného místa k hledání potravy a nejspíš to jednomu z nich vadilo.

Netrvalo dlouho a starého rehka jsem zahlédl zaletěl s potravou k naší garáži. Posadil se na ořech a po chvíli váhání přeletěl k sousedům do vchodu. Za okamžik z domu přímočaře vyletěl.

Nedočkavě jsem se šel do vchodu podívat. Jakým překvapením bylo, když jsem v rohu zazděného výklenku vedle schodiště uviděl "položené" hnízdo a v něm čtyři malinké rehky, kteří měli sotva 2-3 dny.

Holátka jsem si vyfotill a spokojeně odešel. V průběhu dní jsem občas hnízdo navštívil. Mladí rehci rostli před očima a za deset dní z hnízda koukali čtyři tmavě šedí výrostci.

Netrvalo dlouho a mladí rehci z hnízda vyletěli. Jednoho bohužel chytla kočka a zbytek mladých rehků našel klid až u nás ve stinném koutku zahrádky.

Dva mladí rehci se několik dní skrývali u zdi v hustém porostu kvítí a starý samec je pravidelně přilétal krmit. Třetí mládě pravděpodobně krmila samička o kousek dál.

Při poslední kontrole rehků jsem si všiml jen jednoho mladého letu schopného rehka zahradního, který škemral o potravu v koruně našeho ořechu.

I když z původních čtyř mladých nakonec vyrostlo jen jedno, tak je to i tak úspěšné hnízdění vzhledem k nepříznivým podmínkám, ve kterých rehci letos u nás hnízdili.

Už nyní jsem zvědavý, jak to s čipernýma rehkama zahradníma bude vypadat příští rok.

Léto v plném proudu

Sun, 11 Jul 2010 13:58:08 +0200

A máme to tady. Vymetená obloha, bezvětří a tropické teploty. Typické to letní počasí.

Ptačí zpěv utichl, většina ptáků vyvádí nebo už vyvedla svá ptáčata (o tom bude už dlouho připravovaný článek) a pro ornitologa je tohle období "okurkovým".

Přestože se zdá být tohle období slabší, tak má také své kouzlo.

Obloha v těchto dnes patří hlavně rorýsům. Zajímaví ptáci, kteří hlavně ve městech u vyšších budov proletují v hejnkách a jejich hlas neodmyslitelně patří k letním dnům.

I rorýsi už krmí svá mláďata a za měsíc budou tihle ptáci pomalu ale jistě mizet z našeho státu, směr svá zimoviště.

V letošním roce nás opět postihly povodně. Na mnoha polích stála a někde ještě stojí voda a nejen žabky a ptáci využívají tyto nově vytvořené biotopy.

Na obojživelníky je z tohoto důvodu určitě dobrý rok a zajímavým zážitkem bylo, když po deštivém dnu přes naše město "přeskakovaly" z polí stovky maličkých ropuch zelených.

Zaplavené pole využívají hlavně brodiví ptáci a bahňáci. Jejich tah už pomalu začíná a sám jsem zvědavý, jak bude vypadat v plném proudu.

V těchto dnech můžeme již pozorovat také první větší hejna špačků. Po vyhnízdění se rodinky špačků potulují v polích a k večeru je můžeme pozorovat, jak si to míří ke svým nocovištím. Včera jsem například pozoroval hejno asi o min. 2000 ex., které nad městem letělo směrem k Mutěnickým rybníkům, kde pravidelně nocují v rákosinách.

Letošní rok mám obzlávšť štěstí na brouky. Zajímavý brouk krasec meďák mě jedno odpoledne spadl v lese za krk, s roháčem obecným jsem se letos setkal několikrát a velmi mě potěšilo po několika letech setkání s nádherným broukem, nosorožíkem kapucínkem.

Včera po západu slunce nám před domem z trávníku vyletovalo X dospělých chroustků letních.

Tož takové je letní období na jihu Moravy.

NP Hortobágy 2010

Fri, 11 Jun 2010 12:37:25 +0200

V sobotu dopoledne 5. června jsme vyrazili autem na prodloužený víkend do Maďarského národního parku Hortobágy.

Jelo nás plné auto. Já jako nejmladší člen výpravy spolu se čtyřma téměř stejně starýma kamarádama.

Podrobnější vyprávění z výletu má na svém blogu už Franta Kroupa ( http://frcaphoto.pise.cz/ ), proto tady nebudu psát žádné nesmyslné romány.

Na jarní Hortobágy jsem se skutečně těšil, protože jsme se měl zatím možnost do parku podívat vždy jen na podzim a to v roce 2007 a v loňském roce 2009.

Podzimní Hortobágy nabízejí nádherný zážitek v podobě shromaždiště tisíců jeřábů popelavých, ale i hnízdní sezona má své kouzlo.

V hnízdím období mě hlavně lákala možnost pozorovat druhy ptáků, které u nás vymizely nebo je jejich výskyt u nás raritní.

Z těchto druhů jsem se tedy například těšil na pestře zbarveného mandelíka hajního, který už bohužel v parku není nějak běžný, na ťuhýka menšího, který stejně jako mandelík z naší republiky vymizel.

Ve stepi se překřikují strnadi luční s konipasama lučníma, na drátech posedávají vlhy pestré a nad akátovými lesíky loví poštolky rudonohé. Po poštolce rudonohé je ve stepi nejběžnějším dravcem moták pochop. Nad pustou můžeme také vidět solidní hejna rybáků bělokřídlých nebo hnízdící břehouše černoocasé. Ze sov se nejčastěji setkáme se sýčkem, kalousem nebo sovou pálenou. Uplně běžný je chocholouš obecný, který je již u nás vzácný.

Když přejdeme z pusty k rybníkům, kterých je v parku také dostatek, tak můžeme zastihnout širokou škálu druhů. U nás vzácné, naopak v NP Hortobágy běžné jsou sýkořice, slavíci modráčci, volavky vlasaté, rybáci bahenní, hnízdící kolpíky, kormoráni malí a běžným vrubozobým ptákem je polák malý.

Při troše štěstí pak můžeme v národním parku pozorovat i druhy méně běžné jako je ibis hnědý, káně bělochvostá, linduška úhorní, dudek chocholatý, rákosník tamaryškový či ostřicový, orlík krátkoprstý, drop velký, dytík úhorní atd...

Ze savců je v parku běžná liška nebo vydra z plazů jsme se setkali s krásnou želvou bahenní.

Zkrátka pro milovníka přírody je tohle místo stále ještě atraktivní i přesto, že staré tradice např. bydlení a hospodaření nahrazují nové a v parku se začalo budovat, tak jako všude jinde.

Snad to nějak rychle neovliní druhouvou pestrost či skladbu živočichů nebo rostlin a do NP Hortobágy se bude dát s chutí vyrazit i třeba za 10-20 let...

Lesík v černobílé

Wed, 02 Jun 2010 21:13:27 +0200

Před pár lety našel můj děda v lese vykotlanou olši.

Tehdy se věnoval chovu papoušků a sám dobře věděl, že z takové vykotlané duté olše by se daly velmi jednoduše udělat budky pro ptáky.

Budek pro své papoušky měl však dostatek, proto nechal olši v lese ležet a při našem prvním setkání mě o stromu informoval.

Hlavně díky dědovi jsem se o ptáky již odmalička zajímal a nápad vyvěsit si svoje první budky se mi moc líbil. Netrvalo dlouho a z olše jsem si v lese odřezal kus vhodného kmene.

Dutý kmen jsem si v dílně nařezal, vyvrtal vletové otvory a natloukl víka.

Před dobou hnízdění jsem měl hotové tři budky a nezbývalo nic jiného, než je vyvěsit.

Jelikož moji prarodiče bydleli u lesa, nebylo o čem přemýšlet. Dvě budky jsem vyvěsil do březového lesíku před dům a třetí jsem vytipoval pro lejsky bělokrké na okraj dubového lesa o kousek dál.

Ptáci jakoby na budky čekali a při mojí první kontrole byly dvě budky obsazené.

Větší budku na bříze úspěšně využívali asi tři sezony krutihlavi obecní a o dvě zbylé se dělili lejsci bělokrcí se sýkorama modřinkama.

Uplynulo pár sezon. Budky zestárly, do dvou udělali strakapoudi díry a jen tu nejmenší využívali modřinky.

Bývalou, díravou budku krutihlavů jsem na stromě nechal, alespoň pro úkryt a zbylé dvě jsem ze stromů sundal.

Po opravách jsem jednu nechal na dvoře pro koňadry a druhou jsem v letošním roce zkusil dát na ořech pro rehka zahradního.

Rahci zahradní se kolem budky sice motali, ale v době, kdy už by měli hnízdit, byla budka stále prázdná.

Na poslední chvíli jsem proto budku přemístil zpátky před dům, do březového lesíku.

Napadlo mě, že by v tomhle pozdějším termínu mohli budku ještě využít lejsci bělokrcí.

Po dvou týdnech jsem se konečně k budce dostal.

Nedočkavě jsem se k budce blížil, když z ní najednou vyletěla samička lejska bělokrkého, která již seděla na sedmi modrých vajíčkách.

Budku jsem asi opravdu přemístil na poslední chvíli a lejsci po objevení budky ihned začali s hnízděním.

O pět dnů později jsem se opět přijel na lejsky podívat. Chvíli jsem skrytě seděl v blízkosti budky a čekal, co se bude dít. Po chvíli přilétla samička s potravou v zobáku a během mého pobytu se u budky s krmením několikrát vystřídali oba rodiče.

Sameček byl proti samičce o něco línější a s potravou nepřílétal tak často.

Zajímavé bylo, že oproti samičce trávil při krmení více času u vletového otvoru a často do budky před odletem jen tak nakukoval a tím pádem mě věrně pózoval.

Dnes odpoledne přestalo konečně pršet. Nabral jsem si potřebnou výbavu, sedl na kolo a vyrazil k budkám. Nad březovým lesíkem se táhly temné mraky a v lesíku to po dešti začalo ožívat.

Z komínu babiččiného domu se vesele ozýval rehek zahradní, pod okapem se u hnízda proháněli lejsci šedí, žluva si prozpěvovala svoji melodii a z korun bříz se ozývala rodinka dlasků.

Také u budky byl pohyb. Rodiče lejsků bělokrkých usilovně hledali po dešti kdejaký hmyz či housenku a po chvílích přilétali do budky s plnýma zobáčkama.

Mladí lejskové určitě rostou jako z vody. Dnes už bylo pod budkou slyšet jejich cvrlikání.

K večeru se ještě překvapivě ukázalo slunce. Skočil jsem si k babičce na odpolední šálek čaje a po občerstvení jsem se ještě na chvíli k lejskům vrátil.

Budku nasvítilo večerní slunce. Sedl jsem si k patě staré břízy a užíval si příjemného podvečera.

Slunce se za nedlouho opět schovalo za těžké mraky a já se vydal domů. Po cestě jsem se ještě stavil u nově vytvořené mýtiny, kterou si tento rok oblíbil dudek.

Několikrát mi zadudal, nad hlavou mi směrem do města přelétl bílý čáp a nezbývalo nic jiného, než pokračovat domů na večeři...

Na závěř přidávám dnešní videa:

Konipas luční (Motacilla flava thunbergi)

Fri, 07 May 2010 13:26:15 +0200

Včera (6.5.) jsem u nás na jižní Moravě zastihl můj nový (pod)druh.

Dopoledne opět sprchlo a v odpoledních hodinách se začalo ukazovat sluníčko a bylo nepříjemně dusno.

Vyrazil jsem na kole omrknout do polí bahňáky a již kousek za mým bydlištěm jsem musel zesednou z kola a vytáhnout dalekohled.

Moji pozornost upoutali dva drobní ptáci, kteří se přede mnou zvedli z polní cesty a ozvali se hlasem, který jsem neznal.

Zahlédl jsem žlutou barvu a napadlo mě, že by se mohlo jednat o cizí varietu konipase lučního, protože hlas našich lučních konipasů dobře znám.

Mrkl jsme do dalekohledu a opravdu se nejednalo o našeho konipase lučního, ale o "tmavohlavé" konipasy.

Jeden měl hlavičku tmavší, druhý světlejší. Drželi stále spolu, obletovali mě a na polní cestě sbírali uspěchaně potravu. Poté přeletěli do pooraného pole, kde jsem je po chvíli našel i s konipasem bílým.

Klíč jsem bohužel nechal opět doma. Snažil jsem se je proto alespoň zdokumentovat přes stativový dalekohled a po mém příjezdu z terénu je doma určit.

Ten den jsem ještě na jedné vzdálenější lokalitě pozoroval táhnoucí hejnečko konipasů lučních (min. 8ex.). Většina byli naši středoevropští ptáci, kromě dvou s tmavýma hlavičkama. Tyto dva ptáky jsem opět určil na severoevropské (motacilla flava thunbergi).

U jednoho konipase lučního jsem si doma z fotografie všiml více bílé brady, ale toho už raději nechám v klidu.

Po deštích krásně vykvetla řepka a z topolů mocně "sněžily" ochmýřené semínka.

Při zpáteční cestě bylo chmíří naváté podél cesty a působilo to dojmem čerstvě napadlého prašanu...

Kulík, Dulík a Bubík

Wed, 05 May 2010 12:10:12 +0200

Není tomu dlouho, co jsem dával na svůj blog video tokajících kulíků na vypuštěném rybníku.

Včera, při kontrole hnízdiště slavíků modráčků jsem se s tímto našim bahňákem opět setkal.

Pokaždé, když tuto lokalitu navštívím, tak je deštivé počasí. Včera tomu samozřejmě nebylo jinak.

Stál jsem na polní cestě pod deštníkem a pomocí stativového dalekohledu jsem pozoroval život přede mnou v poli.

Čejka před nepříznivým počasím ukrývala svá čerstvě vylíhlá kuřátka pod načechraným peřím, vysoko na ocelově zbarvené obloze tokal sameček pochopa a za mnou slídily v rákosinách dvě kukačky, ze kterých určitě neměl radost ani jeden rákosník či bramborníček.

Jedna byla šedá, zbarvením podobná krahujci, druhá pro změnu rezavá, zbarvením podobná poštolce.

Zajímavou sychravou atmosféru na neobdělaném poli doplňoval svým kontaktním hlasem také konipas luční, který neúnavně poskakoval mezi hroudami hlíny.

Občas jsem také zaslechl z pole hlas již zmíněného kulíka říčního.

Na jaře jsem je tady pozoroval tokat a napadlo mě, že se už může ozývat svému partnerovi, který někde sedí nehybně na svém hnízdě.

Na kulíka jsem se proto zaměřil. Po chvíli pozorování jsem si všiml, že se pohybuje stále jakoby v jednom pomyslném okruhu. Netrvalo dlouho a kousek od něho jsem opravdu na vyvýšeném místě pozoroval druhého kulíka říčního na hnízdě.

Nad polem občas proletěl pochop, který dostal od čejek v okamžiku najevo, že tady nemá co dělat.

Déšť neustával, nahlídl jsem na sousedící lokalitu, kde se to hemžilo bramborníčkama černohlavýma, a z každé rákosinky zpíval jako o život rákosník obecný nebo proužkovaný.

Při mém odchodu se mi na rozloučenou ukázal sameček modráčka, který se už choval tiše, aby neprozradil svoji družku na hnízdě.

Cestou domů jsem se ještě zastavil u louže v poli, kousek od hnízda kulíků. Kulíci mě postřehli a oba pobíhali a poletovali kolem hnízda a napodobovali zraněného, aby odlákali od hnízda pozornost.

Najít hnízdo ptáků hnízdících v poli není ovšem žádá sranda a při troše nepozornosti může člověk omylem na hnízdo šlápnout. Mě se to naštěstí nestalo a běhěm chvilky jsem hnízdo našel.

Na plítkém důlku v poli byla k mému překvapení už tři ležící kuřátka a jedno nejspíš neoplodněné vajíčko. Něco tak pěkného jsem v přírodě dlouho neviděl a po chvilce jsem raději lokalitu opustil.

Vzdálil jsme se pár desítek metrů a dospělý kulík už kuřata zahříval.

Nepotrvá dlouho a kulíci si své kuřátka odvedou od hnízda do většího bezpečí.

Jejich první dny života určitě nebudou mít lehké, ve vzduchu i na zemi je predátorů dost a zbývá jim dopřát hodně štěstí...

Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus)

Mon, 26 Apr 2010 19:40:29 +0200

Běžne se v civilizovaném prostředí setkáváme s lidově známým "kominíčkem", tedy rehkem domácím, který se u nás hojně vyskytuje. Kamenná města totiž domácímu rehkovi dostatečně nahrazují skalnaté prostředí původního vysokohorského domova. Někteří rehci domácí začínají u nás dokonce i zimovat.

Málokdo však ví, že nám známý kominíček má u nás ještě jednoho blízce příbuzného a to rehka zahradního.

Narozdíl od černošedého samečka rehka domácího je sameček rehka zahradního pestře zbarvený a patří k našim nejkrásnějším pěvcům. Samičky obou rehků jsou si podobné.

U nás hnízdí rehek zahradní sice pravidelně, ale dosti řídce. Jeho rozšíření pokrývá celé naše území od nížin až vysoko do hor, zpravidla až k horní hranici lesa. Obývá listnaté a smíšené lesy i prosvětlené bory, remízky nebo aleje, nevyhýbá se však ani blízkosti člověka. Hnízdí také v parcích a zahradách. V lidských sídlištích ale není nikdy tak početný jako rehek domácí. Hnízdo zakládá nejraději ve stromových dutinách, zahnízdí však i v různých děrách budov a často použije vyvěšenou hnízdní budku.

Jelikož je jeho zimoviště až v daleké africe, přilétá k nám až ve druhé polovině dubna.

Potravu rehka zahradního tvoří různý hmyz, pavouci, červi a drobní měkkýši, v létě a na podzim i bobule a měkké plody rostlin.

V celé Evropě, od Skandinávie až po Středomoří, došlo zhruba v průběhu 70. až 90. let 20. století k prudkému snižování početnosti.

V současnosti se však zdá, že se pokles zastavil a početní stavy se zotavují.

V okolí mého bydliště jsou rehci zahradní poměrně hojví v teplomilné doubravě. V mém bydlišti jsem se však s rehkem zahradním setkal jen párkrát.

Prvně to bylo, když vyváděli své mladé z vykotlaného kůlu za zahradou. Po vyvedení jsem je na tomto hnízdišti už nikdy nepozoval.

Vloni, když jsem byl u své babičky, která bydlí v rohovém domě na okraji lesa, jsem slyšel mě neznámý zpěv.

Zpěv to byl výrazný a melodický. Až po chvíli jsem si k mému překvapení všiml, že u sousedů na střeše zpívá krásně vybarvený sameček rehka zahradního.

Okraj lesa s přilehlými zahradami rehkům vyhovoval a jeho písnička byla slyšel po celé jaro. Utichla asi až při hnízdění, které snad dopadlo dobře.

Při letošní dlouhé zimě jsem si na rehky zahradní vzpomněl a byl jsem zvědavý, zdali se na nové hnízdiště letos vrátí.

V minulém týdnu, když jsem byl u babičky na dvoře kontrolovat nově pověšené budky, tak jsem po chvlíli uslyšel rehkovu veselou písničku. Jeho přítomnost mě moc potěšila a na druhý den jsem se rozhodl, že za ním přijedu i s dalekohledem a fotoaparátem.

Po krátké provokaci nahrávkou se sameček objevil na okapu, pod kterým v minulosti hnízdil lejsek šedý nebo kominíčci a za chvíli si vyzpěvoval z mohutného ořechu na dvoře.

Na moment se dokonce objevila i jeho samička a poté sameček posedával kousek ode mě na plotu a z plotu sletoval sbírat potravu na trávník.

K mému překvapení se později sameček několikrát podíval i do nově pověšené budky.

V těchto dnes se sameček rehka zahradního stále drží v okolí našeho dvora a vypadá to, že i letos si někde se samičkou vyberou místo k hnízdění.

Hnízdo bych chtěl letos najít a doufám, že hnízdění dopadne opět úspěšně.

Všechny fotografie jsou pořízený digitálním kompaktem přes stativový dalekohled (digiscoping).

Odpoledne s modráčkem

Tue, 06 Apr 2010 21:51:09 +0200

Jak je uvedeno v hlavním titulku, dnešní slunečné a větrné odpoledne jsem strávil s modráčkem.

Někdo by určitě raději trávil odpoledne s modráčkem tekutým, jako je například Modrý Portugal, ale já jsem měl to štěstí a zcela náhodou jsem narazil na modráčka z ptačí říše.

Slavík modráček je menší a vzácnější příbuzný našeho mistrného zpěváka, slavíka obecného.

Zpívat dokonale jako slavík obecný nedokáže, zato krásné zbarvení ve kterém k nám na jaře přilétá, by mu mohl obecný slavík závidět.

Dnes, v odpoledních hodinách jsem se na kole vyrazil podívat po čejkách, kousek za město.

Sluníčko svítilo, obloha byla téměř vymetená, jen silnější vítr kazil pocit ideálního počasí.

Jak tomu bývá v odpoledních hodinách, ptáci moc aktivní nebyli a zarazil mě až zajímavý, mně neznámý zpěv z rákosiny, kousek od polní cesty.

Ve zpěvu jsem nejprve poznal hlas rákosníka, ale poté zpěvák začal opakovat jednu sloku, napodobil sýkoru a mě napadl slavík modráček.

Modráčka jsem na chvíli zastihl už minulý týden u nás na rybnících a uvědomil jsem si, že u této rákosinky bych si ho mohl mnohem lápe prohlédnout.

Odparkoval jsem proto můj bicykl, vytáhl dalekohled s foťákem a zkoušel jsem se k tajemnému hlasu od prostřed rákosinky přiblížit.

Po chvíli jsem opravdu nízko nad zemí pozoroval krásně vybarveného, zpívajícího samečka slavíka modráčka!

Modráček se nebojácně ozýval jen několik metrů ode mě a já si ho mohl najít stativovým dalekohledem a kochat se jeho krásou.

Při zpěvu se mu parádně zvětšovala bílá skvrna uprostřed modrého hrdla, ohraničeného oranžovým a bílým lemem.

Občas se také při zpěvu vynesl nad rákosinu a třepotavým letem se vždy zpátky snesl dolů do porostu. Tato podívaná se několikrát opakovala.

Při důkladném prohlížení jsem si všiml, že má na levé nožce stříbrný kroužek. Zajímalo by mě, komu a kde se podařilo tohoto zpěváčka okroužkovat.

Modráček si při zpěvu později začal dělat i přestávky na občersvtení. Vždy seskočil ze stábla na zem a při občasném pobíhání sbíral potravu. Tímto chováním mě připomněl například červenku, která patří do stejné čeledi - Drozdovitých.

Čas ubýhal a ani jsem si neuvědomil, že jsem modráčka s nadšením pozoroval téměř tři hodiny.

Nad hlavou mi za tu dobu kroužil čáp černý na kterého dělal vzdušné manévry luňák červený s kání lesní, protahoval orlovec říční, husy velké a kousek ode mě o sobě dávali vědět bramborníčci černohlaví.

Z nenápadné mokřinky jsem zvedl také tři lindušky luční, přeletovali konipasi bílí a nakonec se objevili i čejky, které byly původně mým cílem.

Kdyby se takhle vydařilo každé opoledne strávené v terénu, vůbec bych se nezlobil...

Na závěr přikládám video. Bohužel kvůli větru jde špatně slyšet modráčkův zpěv.

Jarní kvítí

Mon, 05 Apr 2010 17:37:30 +0200

Botanika není moje silná stránka, ale jako milovník přírody jsi v terénu "zeleného" všímám také.

Každé jaro se chodím na svá oblíbená místa kochat prvním vykveteným podbělem lékařským, do žluta zabarvenou step květy hlaváčku jarního nebo fialovým koniklecem, který nacházím začátkem dubna na prohřáté stráni.