Srpen 2012

Dobré jitro, Kaliakro !

18. srpna 2012 v 17:50 | Ritchi |  Reporty z cest
Začátkem července tohoto roku jsme spolu se dvěma podobně ulítlými kamarády vyrazili na 12ti denní fototrip směr jihovýchod do oblasti Dobrogea (česky Dobrudža).
Dobrudža je historické území mezi dolním tokem Dunaje a Černým mořem, jehož součástí je i delta Dunaje a rumunské pobřeží. Akce to byla předem domluvená a poměrně dobře naplánovaná. Vyprávění zkušenějšího kolegy, který byl těchto místech již několikrát, mě dokonale namlsalo a těšil jsem se dlouho předem.
V den odjezdu se pečlivě napakoval osobní Peugeot potřebným vercajkem a v šest večer hurá na cestu...


Mě chlapi nabírali jako posledního a nebylo to tím, že jsem byl z našeho tria nejmladší a nejkrásnější, ale proto, že bydlím nejblíž Hodonínu, kde se přejíždělo k našim sousedům na Slovensko. U našich bratrů jsme byli za chvíli a při projíždění Záhorie nás neminula předem hlášená letní bouře.
Stěrače posloužily dobře, vítr s námi také nezamával a za nedlouho jsme míjeli hranice s Maďarskem.
Cestou potěšil kalous pustovka sedící na strništi a pod Bratislavou lovící orel královský.
První větší zastávka proběhla někdy po půlnoci v Maďarsku, nedaleko hranic s Rumunskem.
Zapíchli jsme to na parkovišti před šíleným "trevlšopem" na kterém blikala ještě šílenější paráda ve tvaru palmy. Venku poprchalo a nezbývalo tedy nic jiného, než usnout ve stylu fakíra v sedačce auta. Po zkontrolování terénu v blízkém okolí parkoviště jsem ještě otestoval první doutníček z krabičky, kterou jsem měl navrženou na celou naši výpravu a šup do sedačky.
Asi po tří hodinovém polospánku se jelo dále skrz Maďary a brzy ráno nás vítalo Rumunsko.
Nedlouho po východu slunce začalo být v autě nepříjemně teplo a na řidiče přicházel spánek. Projížděli jsme zrovna nedaleko od oblasti Banát, což je krásná kopcovitá krajina s pastvinami, lesy a chudými vesničkami. Rozhodli jsme se tedy pro další pauzu.


Na malém kousku louky se nám ukázalo hned několik ptačích druhů v hojném počtu, což nás příjemně popohnalo do cílové Dobrudže, která je vyhlášená jednou z top ornitologických lokalit v Evropě.
Zážitkem byla projížďka kolem Železných vrat, což je název pro obří přehradu, vodní nádrž, ale i soutěsku na konci středního toku Dunaje mezi Rumunskem a Srbskem.


Rumunsko je země veliká a nekonečné kukuřičné roviny nebyli v rozehřátém autě zrovna příjemné, každopádně odpoledne jsme slavnostně přijeli do Bukurešti.
Hlavní šofér Karel potřeboval za volantem vystřídat a volantu se chopil Aleš.
Projet celé velkoměsto se mu podařilo velice dobře, výrazně nám pomohla také starší GPSka v mobilu. Nervy mu však chaos a stále troubící Rumuni pocuchali solidně.
Po šílené Bukurešti jsme pokračovali dál k Černému moři směr velké město Constanta, které bylo od Bukurešti vzdálené "pouhých" 250 km. Vyčerpaného a vynervovaného Aleše vystřídal za volantem opět Karel a jelo se do finále.
Před sedmou večerní jsme propocení a vyčerpaní konečně dorazili k moři pod město Costanta.
Cesta nám s přestávkama zabrala rovných 24 hodin a nějakých 1400 kilometrů. Uvítali nás všudepřítomní pejsci a nepořádek, což není v Rumunsku žádná novinka.


Večerní koupel v moři jsme si dopřáli jižně od Constanty naproti jezera Lacul Techirghiol, které je známé z ornitologického hlediska také tím, že v zimě hostí vzécné kachnice běohlavé.
Moře bylo po dlouhé jízdě neskutečně příjemné, teplé a ani lidí na pláži nebylo hodně. S Karlem jsme si dopřávali relaxu po krk ve vodě, zatímco Aleš nadšeně utíkal fotit hejna vodních ptáků na okraj protějšího jezera.
Nad mořem se nám předváděli rybáci obecní, racci malí i černohlaví stále ve svatebním kabátku a u jezera se již houfovali bahňáci, převážně jespáci bojovní.
Po koupačce, následovalo utáboření, košt slivovice a boj s komáry. Z nedaleké farmy se ozýval sýček a na keřích kolem pohvizdovali mladí kalousi ušatí.
Druhý den byl v plánu Bulharský mys Kaliakra, vzdálený zhruba sto kilometrů jižním směrem od města Constanta.


Kaliakra je obrovská protáhlá vápencová plotna, vystupující z moře do výšky 70 metrů a vybíhající v úzké kose dva kilometry daleko.
Tato naše jediná zajížďka do Bulharska měla obnášet pozorování ptačích druhů jako je např. rorýs velký, bělořit bělohlavý, strnad černohlavý, které v Dobrudži už pravděpodobně na naší cestě nezastihneme a podařilo se.
Za zmínku stojí také vrabci pokřovní, které jsme pozorovali ve vesnici nedaleko mysu, kde hnízdí spolu s vrabčáky domácími v hnízdech čápů. Oproti vrabcům domácím má však pokřovňák více kropenaté bříško, na zimu je tažný a staví si typické kulovité hnízda.


Kaliakra je zajímavá také svojí historií, má několik legend a malé muzeum s archeologickými nálezy. Minulost dokládají také zbytky pevnosti Tirisis, která byla postavena ještě před příchodem Římanů a sloužila až do středověku.Oblast je chráněným územím už od roku 1941 a dosti obvyklé je pozorování delfínů, dovádějících ve vlnách.



Ještě relativně nedávno tady žili dokonce vzácní tuleni středomořští. Toto zvíře bývalo v minulosti velmi hojné a zcela běžné v celém Středomoří i v Černém moři včetně Bulharska, ale kvůli znečišťování jejich prostředí, lovu a rozvoji turistického průmyslu zmizeli poslední bulharští tuleni počátkem osmdesátých let 20. století. Dnes má mimochodem tuleň středomořský smutný primát, neboť je oficiálně evidován jako nejohroženější savec Evropské unie a jeho budoucí existence je velmi nejistá.



Po příjezdu na mys se nám záhy objevilo několik druhů, které jsme si přáli vidět a samotný pohled na tyrkysové moře a načervenalé skály byl úžasný. Po ránu na lokalitě ještě nikdo nebyl a my si tuhle skvělou lokalitu doslova užívali. Nad námi proletovali rorýsi velcí, po zbytcích pevnosti poskakovaly rodinky bělořitů šedých i bělohlavých, občas z nějaké štěrbiny vykoukla ještěrka zední a na rybářských lanech v moři posedávali rodinky rybáků severních.


Před odjezdem z mysu jsme se ještě prošli v porostu mimo památky. Potěšilo pozorování několika kalander zpěvných, skřivánka krátkoprstého, všudepřítomného dudka a zpívající liindušky úhorní.


Na keřích a vysokých travách "řezaly" cikády, netypicky na vysoké soše posedával mandelík a z keřů lovil ťuhýk menší.
Několikrát jsem sledoval moře, zda nezahlídnu delfíny. Bohužel se mi nepoštěstilo.
Dopoledne uteklo jako voda a po načerpání čerstvé vody jsme vyrazili podél pobřeží, kolem jezer (známé zimoviště bernešek rudokrkých), zpět do Rumunska.
Mys Kaliakra mě oslovil a moc rád se něj ještě někdy vrátím...