Listopad 2011

Hranostaj

5. listopadu 2011 v 18:16 | Ritchi |  Postřehy z terénu
Je sobota dopoledne a po pracovním týdnu jsem natěšený vyrazit do přírody.
Venku je sice příjemných 17 stupňů pana Celsia, ale sluníčko se moc ukazovat nechce.
Po obědě balím fotoaparát s dlouhým teleobjektivem, kapesní dalekohled, sedám na kolo a mažu nad město do polí, kolem kterých mám v plánu vyrazit na rybníky.
Jízda netrvá ani 15 minut a jsem v pozoru. Předemnou na okraji silnice vidím pohyb drobného tvorečka.
Svojí barvou dokolane splývá s podmítnutým polem a jeho štíhlé drobné tělíčko stále pendluje mezi silnicí a zarosteným příkopem. Najednou udělá tři bleskurychlé skoky a mizí v hromadě posečené rákosiny.
Netrvá mi dlouho abych poznal, že mám čest pozorovat překrásnou šelmičku naší přírody - lasici hranostaj.
Z krosny okamžitě tasím foťák s dalekohledem a zkouším přijet blíž. Opírám kolo o nejbližší strom a tiše našlapuji k místům, kde jsem lasičku viděl naposled.
Nedaleko místa je sběrný dvůr a na to, že je sobota odpoledne je provoz aut s vozíkama solidní.
V pásu vysokých travin u krajnice slyším pohyb. Jsem ve střehu a přestávám vnímat vše kolem. Po chvíli opravdu pozoruji na pár metrů hranostaje !


Ladně se proplétá vegetací a své štíhlé tělíčko využívá k prohledání každé díry hraboše či jiného drobného hlodavce, každou chvíli zastavuje, panáčkuje a ohlíží se kolem sebe.
Adrenalin ve mě stoupá a téměř ani nedýchám. Za okamžik jej zase pozoruji, jak prohledává patu mohutné vrby.
Využívám pujčeného aparátu a pokouším se cvakat. Zaostřit je však značný problém. Lasička je neposeda a po každém mém prudkém pohybu mizí v nejbližším hustém porostu trav a polehlém rákosí.
Lasička nadále kopíruje porost na okraji silnice, jsem jí v patách a pořizuji další snímky.
Chvílemi je lasice tak blízko, že ji ani nedokážu natlačit do záběru. Kolem nás intezivně projíždějí auta a mám o ni docela strach. Už mnoho lasic jsem na vlastní oči viděl zahynulých pod koly aut.
Lasičku doprovázím do té chvíle, než pár metrů od nás zabrzdí auto a vyleze z něj značně opilý chlapík.
Nejspíš se vrací ještě z pátečního flámu a barva jeho tváře se dá srovnat s barvou klepet raka říčního.
Chlapík mě zastavuje a chce si povídat o ekologii a zemědělství.
S lasicí hranostaj se člověk setká v přírodě velmi málo a každé takové blízké setkání je obrovským zážitkem pro každého milovníka přírody, proto nemám vůbec náladu ani myšlenky probírat zrovna téma vhodné k debatě po 5ti pivech.
Pána proto slušně posílám do postele a pokouším se opět najít drobnou šelmičku.
Mezi naší konverzací však už uteklo minimálně 5 minut a hranostaj už může být fuč. Lokalitu tedy ještě chvíli objíždím, ale bez výsledku.
Při posledním pátracím pokusu však lasičku zahlédnu. Dlouhými skoky mizí v porostu, někde pod betonovou skruží.
Možná si šla schrupnout do svého úkrytu nebo se jí podařilo ukořistit nějakého hlodavce.
Domů se poté vracím kolem tradičního zimoviště kalousů ušatých. Těchto sov na břízách posedává asi 15 a já se spokojeně vracím domů.
Z pořízených snímků se bohužel nic moc nepovedlo, ale i přesto bylo tohle asi půlhodinové divadlo jedním z mých největších letošních zážitků v přírodě.