Srpen 2010

Ostříž lesní (Falco subbuteo)

27. srpna 2010 v 11:31 | Ritchi |  Samostatné druhy
V loňském roce jsem se konečně dostal k hnízdu krkavců, o kterých jsem již dřív věděl, ale neměl jsem tušení, kde přesně hnízdí.
Krkavci údajně k hnízdění využívají pás vysokého borového lesíku, ohraničený mýtinami již několik let.
Jak už se ví, krkavci začínají s hnízděním v brzkých měsících a mladí ptáci hnízdo opouštějí ještě, když mnoho ptačích druhů nehnízdí nebo se teprve k nám vrací z teplých, krajů.
Takovým druhem je například sokolovitý draveček ostříž lesní, který k nám přilétá od druhé poloviny dubna z Afriky a s oblibou obsazuje hnízda krkavcovitých ptáků.
Přesně tento případ se odehrává minimálně třetí rok na zmiňovaném hnízdišti krkavců.
V loňském roce, když už staří krkavci vyváděli z hnízda své dorostence, jsem nad lokalitou pozoroval tokající pár ostřížů lesních. Krásní dravci využívali své pověstné rychlosti a s křikem proletovali nad lokalitou.
Robustnějším krkavcům to však nevadilo a za pár dní s mladýma hnízdiště opustili.
Když jsem několik dní poté hnízdo kontroloval, vyplašil jsem z něj dospělého ostříže.
Ostříži to měli dokonale naplánované a stoprocentně využité hnízdo mě velmi potěšilo.
Jelikož je ostříž velmi ostražitý dravec, hnízdiště jsem raději nenavštěvoval.
Když jsem však později hnízdiště kontroloval, zdálo se, že ho ostříži neúspěšně opustili.
Možná ještě náhradně zahnízdili, ale to už je ve hvězdách.
V letošním roce se krkavci na hnízdišti opět objevili.
Podle chování bylo zřejmé, že hnízdí, avšak loňské hnízdo v koruně borovice zmizelo a jejich nové hnízdo se mi dohledat nepodařilo.
Krkavcům jsem letos nevěnoval dostatek času, na to abych zjistil jak a kde hnízdí, ale po celé hnízdní období se na hnízdišti zdržovali a pravděpodobně i vyhnízdili.
Později jsem se dozvěděl od svého otce, že nad hnízdištěm pozoroval proletující ostříže.
Zdálo se tedy, že tomu letos nebude jinak a ostříži budou po krkavcích opět pokračovat.
Kvůli nedostatku času jsem se bohužel za ostříži nedostal, když jsem však koncem července projížděl kolem hnízdiště, nedalo mi to a do pásu borovic jsem vstoupil. Za chvíli nade mnou kroužil dospělý ostříž. Kroužil nenápadně vysoko nad lokalitou a jakoby jen z výšky kontroloval moje pohyby.
Tiše a maskovaně jsem se proto posadil na pařez na okraji mýtiny a čekal co se bude odehrávat.
Asi po půlhodině si mě dospělý ostříž přestal všímat a jen občas prolétl nad lokalitou.
Bylo mi jasné, že někde přede mnou se v koruně borovice nachází jeho hnízdo.
Netrvalo dlouho a nad lokalitou se objevil druhý, mnohem větší dravec.
Podle dlouhých širokých křídel a delšího rýdováku jsem ho určil jako včelojeda.
Nad hnízdištěm jen v klidu přeletoval a hnízdo ostřížů ho vubec nezajímalo, to však také nezajímalo ostříže, který se do včelojeda ve vzduchu pustil. Netrvalo dlouho a za prudkého křiku doráželi na včelojeda oba ptáci z páru.
Včelojed přidal na tempu a za chvíli byl pryč.
Ostříži se spokojeně vrátili nad hnízdiště a opět si rozdělili svoje úkoly. Jeden hlídá hnízdo a druhý obstarává potravu.
Takové teritoriální chování mě jen přesvědčilo o tom, že budou ostříži ještě hnízdit.
Po dvou hodinách ovšem nedošlo ke krmení, proto jsem se rozhodl hnízdo dohledat.
Pás lesa jsem procházel ostružináčím se zakloněnou hlavou a marně jsem vzhlížel do korun borovic.
Ostříži o mě jistě věděli, ale jen z dálky kontrolovali moje počínání.
Podle trusu a vývržků jsem dokonce našel místo, na kterým pravděpodobně dospělí ptáci nocují, ale hnízdo stále nic.
Až téměř na okraji lesíku jsem si všiml v koruně vysoké borovice kulovitého hnízda, které bylo shodné s loňským krkavčím. Téměř jistě šlo o letošní hnízdo krkavců, které se mi nepodařilo na jaře najít.
Pod hnízdem jsem však nenašel žádné stopy a ani dalekohledem jsem v hnízdu neviděl žádný pohyb.
Lokalitu jsem tedy bez úspěchu opustil.
Za dva dny jsem se v odpoledních hodinách tiše k hnízdišti přijel podívat.
Bylo slunečné, bezvětrné počasí a v borovém lesíku vládlo ticho.
Občas se ozvala žluva nebo si tiše zazpíval budníček. Jen mladí strakapoudi se stále neúnavně honili po kmenech borovic.
V tichosti jsem si dalekohledem našel dobře ukryté, naposled nalezené hnízdo v koruně borovice.
Netrvalo ani tři minuty a prudkým letem proletěl mezi stromy ostříž, který si k mému překvapení sedl přímo na hnízdo.
Na hnízdě se dlouho nezdržel a velice nenápadně zmizel.
Hnízdo jsem rychle zvědavě prohlédl z jiného úhlu a světe div se ! Seděl na něm mladý ostříž v bílém prachovém peří.
Tohle zjištění mě velmi potěšilo a nebyl důvod se dál zbytečně na hnízdišti zdržovat.
Několik dní jsem k ostřížům nejezdil, ale i tak se mi dvakrát podařilo nad městem pozorovat dospělého ostříže, jak doráží na rojící se jiřičky s vlaštovkama.
Vzdušnou čarou byl od hnízda vzdálený dospělý ostříž něco přes jeden kilometr, takže pravděpodobně zaletoval svoji oblíbenou potravu lovit nad město.
Uplynulo několik dní a já se při projížďce lesem zastavil u hnízda.
Na vodorovné větvičce u hnízda seděli dva mladí ostříži s krátkýma ocáskama se zbytky bílého prachového peří na čerstvých krycích perech.
Mladí dravečci rostli jako z vody. Stejně tak rychle rostla i nervozita starých ptáků, kteří při mojí návštěvě posedávali přes mýtinu, v koruně vysoké borovice a neúnavně křičeli.
Na druhý den jsem se ještě vydal k ostřížům i s fotoaparátem a stativovým dalekohledem, abych si mohl dravce naposled zdokumentovat.
Mlaďoši však už neseděli u hnízda a na hnízdišti byl klid.
Po pár krocích v okolí hnízda se však opět spustila palba křiku starých ptáků a mě bylo jasné, že mlaďoši nebudou daleko.
A taky že nebyli.
Po chvíli se ozvali svým nenatrénovaným hlasem i mladí dravečci z okraje lesa.
Oba mladí ostříži seděli v koruně borovice a černýma očkama nechápavě zírali, copak se to děje.
Ostříže jsem si v deštivém počasí důkladně prohlédl, zvěčnil a rozloučil se s něma.
Oba mladí ptáci se již velmi podobali svým rodičům a jejich úspěšné vyvedení z hnízda mě udělalo velkou radost.
V duchu jsem si už jen představoval, jak v následujících dnech budou i s rodičema lovit vážky a vlaštovky nad nedalekýma rybníkama a v následujících týdnech se společně vypraví na cestu na jih, odkud se doufejme, opět na jaře vrátí do naší země...

Téměř všechny fotografie jsou pořízeny digiscopingem (tzn. foceno kompaktem přes stativový dalekohled). Bohužel si tento způsob dokumentace netyká s deštivým počasím, takže omluvte kvalitu fotografií.

Když den končí a ráno začíná aneb ranní ptáče dál doskáče

6. srpna 2010 v 13:21 | Ritchi |  Postřehy z terénu
Zkouška sirén mi připomíná, že je první středa v měsíci.
V koruně dřezovce před domem, zpívá stehlík a ještě minulý týden by jeho zpěv přehlušilo pískající hejno rorýsů, ale dnes se zdá, že už jsou rosýsi někde jižněji.
Obloha je vymetená a chybí pár minut do západu slunce. Tyto letní večery mám moc rád a proto ještě vyrážím s dalekohledem na kole nad město.
Rorýsy nad sídlištěm opravdu žádné nevidím a nenacházím je ani v hejnu jiřiček na dvou místech.
Slunce pomalu ale jistě zapadá za Jarohněvický rybník a v údolí pode mnou letí pátravým letem ostříž. Letí směrem k budovám, nad kterýma se rojí jiřičky s vlaštovkama.
Sedá do koruny topolu a pozoruje okolí. Nejspíš by si ještě před setměním, rád ulovil něco k snědku.
Slunce je fuč a já jedu k domovu. Objíždím ještě letos nové hnízdo čápů bílých, na kterém nocují všechni tři mladí bociáni.
západ
Občas ještě zaslechnu nad hlavou hlas pisíka a vodouše kropenatého s bahenním, jak si to někam míří za bahnem.
Přijíždím domů a překvapivě před naším loví mezi domy hejnko rorýsů. Tak přece, ještě nejsou všichni pryč.
Až doma si balím dalekohled a to je chyba! Chybí mi krytky a uvědomuju si, že jsem je nechal v terénu, na polní cestě. Venku už je šero a dnes už se mi nikam nechce. Nechávám to tedy na ráno.
Ráno vstávám pro mě netypicky po čtvrté hodině a chci stihnout východ slunce.
Jsem již za městem a je něco před pátou hodinou ranní. Sluníčko je ještě schované a venku ponuje šero a ticho.
ráno
Město ještě spí a jak potvrdila svatá Anna, po ránu je opravdu chladno. Je něco nad 10 stupňů.
Na východ slunce nečekám a mířím kolem opuštěných starých budov ke krytkám.
Ze střechy staré budovy mě zvídavě pozoruje panáčkující kuna skalní. Krásná šelmička, které pomalu končí noční lov a její šmejdění začíná vadit samičce kominíčka, která na ni doráží.
mlha
Údolí pode mnou je zahaleno v mlze. Mlha se rychle rozpouští a odhaluje stromy.
Krajina se začíná probouzet. Vedle v poli varuje bramborníček a o kousek dál spustila svůj zpěv cvrčilka zelená.
sklárna
Od Jarohněvického rybníku slyším hlasy nocujících hus, které se každou minutu rozletí zpět do polí na pastvu. Dnes to určitě bude ještě před východem slunce.
Na polní cestě spokojeně nalézám krytky ze svého dalekohledu a vracím se zpět, abych mohl nafotit vycházející slunce.
ovce
Slunce je stále schované a když mačkám spoušť fotoaparátu, tak zjišťuji, že mi v něm chybí karta.
Vytahuji alespoň kompakt, ale v něm mi chybí pro změnu baterie. Této situaci se musím zasmát a rychlým tempem se vracím domů pro paměťovou kartu.
Vše zvládám a před očekávaným východem už stojím na hrázi Jarohněvického rybníku.
Nad rybníkem je stále hustá mlha a rozednívá se. Vodní ptactvo už je ve střehu a krajina má modro-růžový nádech. Je to krásná podívaná se zajímavou atmosférou.
východ slunce na Jarohněvickém rybníku
Kolem proletuje hejno dvanácti vyplašených pisíků, za mnou se krátce ozve ledňáček a slunce pomalu vychází. Krajina ožívá a přibývají i ptačí druhy.
Z hladiny odlétají poslední nocující husy, od jihu přiletují volavky a nad hladinou se objevují vynikající letci rorýsi.
Fotím si východ a odjíždím jižněji na Mutěnické rybníky. Za mnou ještě odlétá z rybníku dospělý orel mořský a podobně jako já letí zkusit štěstí na jih.
Na rybnících je typické ráno. Kapky rosy mně velice rychle promáčí boty a z hladiny se ozývájí čiperné potápky malé. Žadonící mládě potápky roháče dostává od svého rodiče malou rybku a z rákosu se najednou ozve chřástal vodní.
Jeho hlas, podobný zakvičení čuníka, se do daleka rozlehne. Nad hlavou z nocoviště přeletují kormoráni a ranním sluncem krásně nasvícené volavky popelavé.
ráno
Sluníčko chvíli po východu nabírá na síle a začíná hřát. Pod druhým splavem na řece Kyjovce se třese mladý konipas horský a vedle něj podobně třepe ocáskem vodouš kropenatý.
Oba ptáci hledají mezi kameny nějaký hmyz.
pavučinka a mirabelka
Pokračuji dál podél Kyjovky. Na rybnících se již začínají shlukovat lysky do větších hejn a nad řekou často proletí ledňáček, který pravděpodobně ještě dokrmuje vyletěné mlaďochy.
Podél Kyjovky se občas ozve zpěv budníčka menšího a ozývá se několik strakapoudů malých.
U většího rybníku zaslechnu v rákosí sýkořice. Dostávám se k nim na krátkou vzdálenost, ale po chvíli nabírají výšku a letí pryč. Jsou to dva letošní ptáci.
mladé sýkořice vousaté- dokumentační foto
Nad hladinou pokřikují rybáci obecní a ještě registruji hejno lovících rorýsů.
rybáci obecní
Lesem přijíždím domů a chystám se do práce.
Mám dobrou náladu a jsem rád, že jsem byl dnes výjímečně ranní ptáče.
rosa