Červen 2010

NP Hortobágy 2010

11. června 2010 v 12:37 | Ritchi |  Reporty z cest
V sobotu dopoledne 5. června jsme vyrazili autem na prodloužený víkend do Maďarského národního parku Hortobágy.
Jelo nás plné auto. Já jako nejmladší člen výpravy spolu se čtyřma téměř stejně starýma kamarádama.
Podrobnější vyprávění z výletu má na svém blogu už Franta Kroupa ( http://frcaphoto.pise.cz/ ), proto tady nebudu psát žádné nesmyslné romány.
Na jarní Hortobágy jsem se skutečně těšil, protože jsme se měl zatím možnost do parku podívat vždy jen na podzim a to v roce 2007 a v loňském roce 2009.
Podzimní Hortobágy nabízejí nádherný zážitek v podobě shromaždiště tisíců jeřábů popelavých, ale i hnízdní sezona má své kouzlo.
V hnízdím období mě hlavně lákala možnost pozorovat druhy ptáků, které u nás vymizely nebo je jejich výskyt u nás raritní.
Z těchto druhů jsem se tedy například těšil na pestře zbarveného mandelíka hajního, který už bohužel v parku není nějak běžný, na ťuhýka menšího, který stejně jako mandelík z naší republiky vymizel.
Ve stepi se překřikují strnadi luční s konipasama lučníma, na drátech posedávají vlhy pestré a nad akátovými lesíky loví poštolky rudonohé. Po poštolce rudonohé je ve stepi nejběžnějším dravcem moták pochop. Nad pustou můžeme také vidět solidní hejna rybáků bělokřídlých nebo hnízdící břehouše černoocasé. Ze sov se nejčastěji setkáme se sýčkem, kalousem nebo sovou pálenou. Uplně běžný je chocholouš obecný, který je již u nás vzácný.
Když přejdeme z pusty k rybníkům, kterých je v parku také dostatek, tak můžeme zastihnout širokou škálu druhů. U nás vzácné, naopak v NP Hortobágy běžné jsou sýkořice, slavíci modráčci, volavky vlasaté, rybáci bahenní, hnízdící kolpíky, kormoráni malí a běžným vrubozobým ptákem je polák malý.
Při troše štěstí pak můžeme v národním parku pozorovat i druhy méně běžné jako je ibis hnědý, káně bělochvostá, linduška úhorní, dudek chocholatý, rákosník tamaryškový či ostřicový, orlík krátkoprstý, drop velký, dytík úhorní atd...
Ze savců je v parku běžná liška nebo vydra z plazů jsme se setkali s krásnou želvou bahenní.
Zkrátka pro milovníka přírody je tohle místo stále ještě atraktivní i přesto, že staré tradice např. bydlení a hospodaření nahrazují nové a v parku se začalo budovat, tak jako všude jinde.
Snad to nějak rychle neovliní druhouvou pestrost či skladbu živočichů nebo rostlin a do NP Hortobágy se bude dát s chutí vyrazit i třeba za 10-20 let...















Lesík v černobílé

2. června 2010 v 21:13 | Ritchi |  Postřehy z terénu
Před pár lety našel můj děda v lese vykotlanou olši.
Tehdy se věnoval chovu papoušků a sám dobře věděl, že z takové vykotlané duté olše by se daly velmi jednoduše udělat budky pro ptáky.
Budek pro své papoušky měl však dostatek, proto nechal olši v lese ležet a při našem prvním setkání mě o stromu informoval.
Hlavně díky dědovi jsem se o ptáky již odmalička zajímal a nápad vyvěsit si svoje první budky se mi moc líbil. Netrvalo dlouho a z olše jsem si v lese odřezal kus vhodného kmene.
Dutý kmen jsem si v dílně nařezal, vyvrtal vletové otvory a natloukl víka.
Před dobou hnízdění jsem měl hotové tři budky a nezbývalo nic jiného, než je vyvěsit.
Jelikož moji prarodiče bydleli u lesa, nebylo o čem přemýšlet. Dvě budky jsem vyvěsil do březového lesíku před dům a třetí jsem vytipoval pro lejsky bělokrké na okraj dubového lesa o kousek dál.
bouda budka
Ptáci jakoby na budky čekali a při mojí první kontrole byly dvě budky obsazené.
Větší budku na bříze úspěšně využívali asi tři sezony krutihlavi obecní a o dvě zbylé se dělili lejsci bělokrcí se sýkorama modřinkama.
Uplynulo pár sezon. Budky zestárly, do dvou udělali strakapoudi díry a jen tu nejmenší využívali modřinky.
Bývalou, díravou budku krutihlavů jsem na stromě nechal, alespoň pro úkryt a zbylé dvě jsem ze stromů sundal.
Po opravách jsem jednu nechal na dvoře pro koňadry a druhou jsem v letošním roce zkusil dát na ořech pro rehka zahradního.
Rahci zahradní se kolem budky sice motali, ale v době, kdy už by měli hnízdit, byla budka stále prázdná.
Na poslední chvíli jsem proto budku přemístil zpátky před dům, do březového lesíku.
Napadlo mě, že by v tomhle pozdějším termínu mohli budku ještě využít lejsci bělokrcí.
Po dvou týdnech jsem se konečně k budce dostal.
Nedočkavě jsem se k budce blížil, když z ní najednou vyletěla samička lejska bělokrkého, která již seděla na sedmi modrých vajíčkách.
Budku jsem asi opravdu přemístil na poslední chvíli a lejsci po objevení budky ihned začali s hnízděním.
O pět dnů později jsem se opět přijel na lejsky podívat. Chvíli jsem skrytě seděl v blízkosti budky a čekal, co se bude dít. Po chvíli přilétla samička s potravou v zobáku a během mého pobytu se u budky s krmením několikrát vystřídali oba rodiče.
Sameček byl proti samičce o něco línější a s potravou nepřílétal tak často.
Zajímavé bylo, že oproti samičce trávil při krmení více času u vletového otvoru a často do budky před odletem jen tak nakukoval a tím pádem mě věrně pózoval.
sameček lejska bělokrkého
Dnes odpoledne přestalo konečně pršet. Nabral jsem si potřebnou výbavu, sedl na kolo a vyrazil k budkám. Nad březovým lesíkem se táhly temné mraky a v lesíku to po dešti začalo ožívat.
Z komínu babiččiného domu se vesele ozýval rehek zahradní, pod okapem se u hnízda proháněli lejsci šedí, žluva si prozpěvovala svoji melodii a z korun bříz se ozývala rodinka dlasků.
Také u budky byl pohyb. Rodiče lejsků bělokrkých usilovně hledali po dešti kdejaký hmyz či housenku a po chvílích přilétali do budky s plnýma zobáčkama.
ficedula albicollis
Mladí lejskové určitě rostou jako z vody. Dnes už bylo pod budkou slyšet jejich cvrlikání.
K večeru se ještě překvapivě ukázalo slunce. Skočil jsem si k babičce na odpolední šálek čaje a po občerstvení jsem se ještě na chvíli k lejskům vrátil.
samička lejska bělokrkého (ficedula albicollis)
Budku nasvítilo večerní slunce. Sedl jsem si k patě staré břízy a užíval si příjemného podvečera.
Slunce se za nedlouho opět schovalo za těžké mraky a já se vydal domů. Po cestě jsem se ještě stavil u nově vytvořené mýtiny, kterou si tento rok oblíbil dudek.
Několikrát mi zadudal, nad hlavou mi směrem do města přelétl bílý čáp a nezbývalo nic jiného, než pokračovat domů na večeři...
lesík
ficedula albicollis
sameček lejska bělokrkého
ficedula albicollis
samec rehka zahradníhoNa závěř přidávám dnešní videa: